Rok 2020

Vložte svůj text...

Žádost o vymáhání reparací po Německu – otevřený dopis premiérovi / 7.12.2020

Vážený pan

Ing. Andrej Babiš,

předseda vlády ČR,

nábřeží Edvarda Beneše 4

118 01 Praha 1 - Malá Strana

V Praze dne 18. listopadu 2020

Věc: Podnět k vymáhání reparací, které nám Spolková republika Německo je na základě příslušných norem mezinárodního práva povinná zaplatit

Vážený pane předsedo vlády,

v současnosti je projednáván státní rozpočet na rok 2021, který předpokládá velký rozpočtový deficit. Hledají se zdroje, dodatečné příjmy, které by mohly rozpočtový schodek snížit, třeba jen o několik desítek miliard korun. Jde však o velký problém, poněvadž v souvislosti s vývojem celkové situace v republice mohou naopak rozpočtové výdaje ještě nepředvídatelně vzrůst, aniž by vláda ČR a Vy, jako její předseda, nesli na tomto možném vývoji nějakou vinu.

1. Všichni víme, že žijeme v těžké době. Stát se snaží ochránit zdraví a životy svých občanů před Covidem – 19. Proto přijímá, snažíme se věřit, nutná opatření, která stát velmi finančně zatěžují. Jak dlouho tento nápor na naší ekonomiku bude trvat, jaké budou další náklady státní pokladnu zatěžovat, nikdo v současnosti nedokáže s jistotou říci. Přesto je nutné hledat a nalézat úspory, které by vedly ke snížení celkového rozpočtového deficitu. Domníváme se, že hledání a nalézání nových zdrojů příjmů, aniž by tyto silně šly na úkor životní úrovně našich občanů, je správnou cestou. Pokud by totiž vláda zachránila zdraví a životy občanů a v důsledku toho by ve větší míře ohrozila jejich zaměstnanost, snížila jejich příjmy, mohla by vzniknout konfliktní situace, jíž by mohly využít jak čekající určité vnitřní, tak i zahraniční síly. Stabilita naší společnosti i státu, bez které demokracie ztrácí svoji funkčnost, by pak mohla být ohrožena v rozsahu, který si nikdo z nás nemůže přát. Útoky na některé naše ústavní činitele, včetně Vás, pane předsedo vlády, jsou již dlouhodobým nechutným seriálem, sledujícím nečisté cíle. Jsou jedním z projevů snah o destabilizaci celkových poměrů v republice. Považujeme je za nebezpečí, jemuž všechny státotvorné síly musí již nyní čelit.

2. Nejen proto však přicházíme s návrhem aby se vláda ČR konečně začala zabývat reparacemi, které nám Německo dluhuje ve výši přibližně 360 miliard předválečných korun. Nejde však jen o finanční, ale i mezinárodně právní otázky, o právní stát a spravedlnost. Z Evropské unie slyšíme slova o tom, že je hodnotovým společenstvím, které pečuje též o právní stát, jehož zásady údajně porušuje Maďarsko a Polsko. Eurounijní prst nyní hrozí těmto "viníkům" sankcemi. Jak však můžeme hodnotit chování státu, který své reparační povinnosti během 75 let nejen nesplnil, ale v některých případech je dokonce odmítá splnit? Domníváme se, že v tomto ohledu SRN porušuje mezinárodní právo, ač v jiných případech se ho dovolává či se sama pasuje do role jeho ochránce.

Všichni víme, že jedním z principů mezinárodního práva zakotvuje povinnost agresora nahradit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Německo ani ČR nemohou tento princip změnit, ani zrušit, je dán a je nutné ho jen dodržovat. Že my, Československo, jsme byli obětí a Německo agresorem, nikdo nezpochybňuje. Již z této skutečnosti jednoznačně vyplývá pro Německo povinnost zaplatit nám reparace. V tomto případě je zcela viditelně mezinárodní právo dlouhodobě porušováno. A i naší povinností je přispět k jeho zhojení, tedy k tomu, aby povinná strana, Německo, nám reparace plně zaplatila. Nebo snad někdo zvedne svůj hlas, že Česko-německou deklarací jsme předmětný princip mezinárodního práva pro nás i Německo zrušili, zneplatnili? Pokud bychom vůbec takové tvrzení vzali na vědomí, museli bychom si současně uvědomit, že potom žádný slabší stát by nemohl nikdy na silnějším státu vymáhat reparace. Bylo by to zcela nereálné. Vrátili bychom se totiž do džungle, kde vládne právo silnějšího. Když však samo Německo mluví o právním státu, pak by, pokud to myslí vážně, neměl pro něj být problém reparace nám zaplatit. Ale, jak reálně vidíme, s reparacemi mají těžkosti i jiné státy, např. Řecko, Polsko, které na Německu též požadují zaplacení válečných dluhů.

Stručně řečeno. My jsme obětí německé agrese, o tom nikdo nepochybuje, Německo je agresorem. Podle uvedeného principu mezinárodního práva je povinno nám zaplatit škody, které nám jeho agresí vznikly.

3. Pařížská reparační úmluva, jíž bylo Československo signatářem, Německo zavazuje k zaplacení reparací. Na druhé straně nás opravňuje k požadování reparací na Německu. Je velmi důležité též akcentovat, že uvedená úmluva byla multilaterální reparační smlouvou, jíž ČR společně s Německem nemohou nijak měnit. Obzvlášť Německo jako povinný subjekt mělo a má jednu nezměnitelnou povinnost - reparace oprávněným subjektům zaplatit.

Tvrzení o tom, že jsme povinni zaplatit Němcům hodnotu námi konfiskovaného majetku německému obyvatelstvu, neobstojí. Stačí si prostudovat text Pařížské reparační smlouvy. V něm je naopak uvedeno, že hodnotu majetku, který jsme v souladu i s Pařížskou reparační dohodou německému obyvatelstvu v republice konfiskovali, nemusíme odečítat z našeho reparačního účtu (Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis 1946, str. 67-68). Přes tuto skutečnost někteří naši "znalci" tento výmysl dále šíří.

Je dobré v této souvislosti si též uvědomit, že naše povinnost konfiskovat německý majetek plyne právě z Pařížské reparační smlouvy. Ta dokonce stanovila, že tento majetek musíme konfiskovat tak, aby se nemohl dostat zpět do německých rukou.

Právo na reparace a povinnost platit reparace se nepromlčují. Oprávněný subjekt se svého práva nemůže vzdát a povinný subjekt nemůže svou povinnost "zrušit". Práva a povinnosti vyplývají z multilaterální smlouvy, v níž za Německo, které tehdy bylo okupovaným státem bez vlastní vlády, se zavazovaly vítězné spojenecké mocnosti. Pokud nějaká dvoustranná smlouva, uzavřená například mezi ČR a SRN, konkuruje dříve uzavřené multilaterální smlouvě, pak v bodech právního rozporu platí ustanovení multilaterální smlouvy.

Již dříve jsme navrhovali, aby ČR podnikla všechny nezbytné kroky k tomu, aby nám Německo v době do nejkratší začalo splácet svůj reparační dluh. Naše argumentace dřívější a současná se zásadně neliší. Důvody jsou pochopitelné. Neznáme příčiny, proč dosud naše vláda v tomto směru nic neučinila. Kde je ústavní slib věrnosti ČR, který skládá každý člen vlády? V současnosti, kdy na krku budeme mít další stamiliardové dluhy, vzniklé v zápase s Covidem 19 o zdraví a životy občanů republiky, je nečinnost neomluvitelná. Dovolujeme si připomenout, že v 70. letech minulého století a dokonce i v době po r. 1989 někteří naši ústavní činitelé a diplomaté nastolili při jednání s Německem otázku reparací. Několik vět k uvedenému našemu tvrzení.

V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání diplomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř WiIli Brandt v Praze přednesl k této problematice prohlášení. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat, aby Německo platilo za situace, kdy nebyly splněny dohody a sliby Spojenců, že bude obnoveno sjednocené Německo. Toto jeho prohlášení potvrdily v 80. letech i další německé vlády. Nesmělý pokus zahájit jednání o čs. nárocích, učiněný v polovině roku 1990, německá strana odmítla s odůvodněním, že všichni její experti jsou zaměstnáni prací na dokumentech ke sjednocení Německa. Nicméně slíbila po sjednocení rozhovory o nich zahájit. Sjednocení bylo vyhlášeno na začátku října 1990. I poté ale Bonn jednat odmítl s odkazem na první celoněmecké volby. Ty proběhly v prosinci. Po nich německá strana zaujala stanovisko: orientujme se na budoucnost, nebudeme se vracet do minulosti. Odmítla dokonce myšlenku 'tlusté čáry', podle níž se měly obě strany vzdát jakýchkoliv nároků. (Rekapitulace platných českých odškodňovacích nároků vůči Německu vydá na dlouhý seznam, Richard Král, Právo, 14. prosince 2004, str. 14). Místo toho, aby vláda SRN, v níž H.D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o reparacích, jak dříve německé vlády slibovaly, včetně Genschera samého, německé ministerstvo zahraničních věcí požádalo, abychom jim "předali bezplatně do vlastnictví" palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány! (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Richard Král, Právo, 18.3.2005).

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech včetně České republiky vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení o smlouvě o reparacích znamená, že jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení "prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti." (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž se výše zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první sv. válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, stále trvá.

4. Jaká je současná situace?

Německo nám z reparací dosud zaplatilo několik set milionů korun, tedy jen nepatrný zlomek z toho, co je nám povinno zaplatit. Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 360 miliard Kč,v hodnotě z roku 1938. ( JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku "Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil", Právo, 9. 11.1993).

Ještě někdy počátkem 90. let minulého století hodnota našich reparací činila cca 3,6 bilionů korun. Současný přepočet původní reparační částky by činil mnohem více. Nadto k této částce by bylo nutné připočíst, jak si myslíme, ještě úroky za minulá léta. Celkovou výši reparací by mělo vypočítat Ministerstvo zahraničních věcí ČR, pravděpodobně ve spolupráci s Ministerstvem financí ČR. V každém, případě zřejmě jde o více než 5 bilionů korun. Tyto peníze nyní naléhavě potřebujeme. Splátkami reparací bychom uhradili všechny dluhy státu a ještě několik bilionů by nám zbylo na tolik potřebné investice do různých odvětví.

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. "Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů." Úřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 - tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento! Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené." (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1. 10. 2004)

Naše reparační nároky vůči Německu stále platí, neboť celá záležitost nebyla dosud právně ukončena, a tedy Česká republika má plné právo kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků. Můžeme se oprávněně ptát, proč dosud nebyla českým ministerstvem zahraničí tato otázka v česko-německých vztazích nastolena? Byli jsme obětí Německa v době války, byli jsme obětí různých Genscherů v pozdější době. Jak jednání pana H.-D. Genschera bychom mohli hodnotit? Jako podvodné, či ještě silněji? Jsme přesvědčeni, že povinnosti i současné vlády Německa, kancléřky A. Merkelové, je zaujmout stanovisko ke slibům pana Genschere, tehdy ministra zahraničních věcí, ohledně reparací. A současně z toho pro Německo vyvodit důsledky, že jeho sliby o reparací nebyly naplněny. Napravit jeho odsouzeníhodné jednání však nemůže pouze nějaká verbální omluva, nýbrž otevření jednání o reparacích samotnou německou stranou. Pokud však dnešní němečtí ústavní činitelé nechápou, že jsme byli ze strany pana Genschera obětí jeho zřejmě "podvodného jednání", pak musíme vystoupit my a uvést všechny závažné skutečnosti, které ukazují na povinnost Německa zaplatit nám reparace.

Co nám brání nastolit naše reparační požadavky vůči Německu? Je to slabost a bázlivost našich vlád nebo skrytě působící síla Německa, či nějaký další faktor, o kterém nevíme? Nebo vše uvedené ruku v ruce?

Nelze ani souhlasit s tvrzeními, že nyní není vhodná doba domáhat se reparací. Podle některých našich ústavních činitelů zřejmě tato vhodná doba ještě nenastala. Kdy podle nich bude doba zralá? Kdy vymáhání reparací bude aktuální? Máme čekat ještě další léta? Nikoliv! Nyní je doba na vymáhání reparací nejen plně zralá, ale dávno již přezrálá. V souvislosti se současnou ekonomickou situací se vymáhání reparací stává, jak jsme přesvědčeni, neodkladnou a naléhavou povinností všech ústavních činitelů ČR, zejména však vlády ČR i vás, vážený pane předsedo vlády, osobně.

Doporučujeme proto Vám, pane premiére, i celé vládě učinit v brzké době všechny kroky, které by vedly, co k nedřívějšímu vymáhání reparací na Německu. Alternativa k uvedenému jednání neexistuje! Pokud ovšem nechcete obyčejným lidem, tedy velké většině naší společnosti, krátit platy, snižovat důchody a všechna další sociální plnění jim určená. Jestliže by někdo z ústavních činitelů zvolil tuto hrubě asociální cestu, která by pravděpodobně vedla nejen k velkému sociálně-ekonomickému pnutí, ale pravděpodobně i k silným vnitřním konfliktům, neměl by zapomenout, že dosud žijí statisíce lidí, kteří alespoň část hrůzné a krvavé německé okupace sami zažili. Někteří z nich byli více či méně zdravotně poznamenaní. Republiku jsme v r. 1945 dostali vykradenou, válkou znatelně poznamenanou, některé její části vzhledově dosvědčovaly, že jimi prošly frontové boje. Ustupující Němci, pokud měli čas, zanechávali za sebou "spálenou zemi". Co mohli ještě dříve, ukradli a odvezli.

Nesmíme ani zapomínat na naše mrtvé, oběti Němců. Je jich na 360 tisíc. I oni z míst svého věčného odpočinku volají po spravedlnosti. Cena jejich životů je pro nás zcela nevyčíslitelná. Reparace jsou v oblasti materiální minimem, jež můžou požadovat. Nezapomeňme na jejich oběti, nezapomeňme na jejich odkaz. Požadovali republiku svobodnou, svrchovanou, nezávislou, sociálně spravedlivou. A právě reparace nám mohou napomoci alespoň k částečnému naplnění jejich snů.

Všichni jsme byli přesvědčeni, že je proto povinností Němců nám reparace zaplatit. V této naději žijeme dosud. Nežádáme však peníze pro sebe, ale pro celou republiku, pro její lepší budoucnost. Peníze můžeme využít pro rozsáhlé ekonomické a sociální programy, pro rodiny s větším počtem dětí, pro matky samoživitelky, pro mladá manželství, zajistit jim dostupné sociální bydlení, pro důchodce, pro bezdomovce, vrátit jim střechu nad hlavou. Peníze, které získáme z reparací, můžeme v republice hojně investovat, především do výrobních kapacit, komunikací, vědy, školství. Republika se pozvedne, zkrásní, zbohatne. Stane se sebevědomější a samostatnější. Naše milovaná vlast, Česká republika, rozkvete. Totéž může proběhnout i na Slovensku. SR má nárok na část z těchto reparací. Česká republika je však nástupnickým státem dřívějšího Československa. Proto je její povinností dosáhnout toho, aby reparace nám Německo zaplatilo. Teprve poté bychom měli jednat se Slovenskem o jeho podílu na reparacích a jeho průběžném rozdělování.

Není daleko doba, kdy někteří ústavní činitelé i obyčejní lidé křičeli, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno. I Němci nám republiku nejen silně poničili, ale za dlouhou dobu okupace též rozkradli. Doufáme proto, že i ti, co požadovali schválení církevních restitucí, budou nyní v tomto případě žádat, aby, co bylo Němci ukradeno nebo zničeno, bylo jimi nám uhrazeno. Proto požadujeme reparace! Proto požadujeme, aby Němci nám je bez zbytečných odkladů začali splácet.

Velmi prosíme, aby vláda ČR i jednotliví ministři, informovali naši veřejnost o tom, jaké kroky podnikají k tomu, aby nám Německo reparace a jejich příslušenství co nejdříve zaplatilo, a to v plné stanové výši.

Vážený pane předsedo vlády, očekáváme Vaši příznivou odpověď. Děkujeme za vše, co v předmětné záležitosti pro český lid, živé i mrtvé, učiníte.

S úctou

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně Aliance národních sil, Legerova 22, 120 00 Praha 2

JUDr. Ogňan Tuleškov, České národní listy, v.r.

Miroslav Starý, Severočeská pravda, v.r.

JUDr. Karel Hais, 1. místopředseda ANS, v.r.

Ing. Vladimír Prinke, plk.v.v., místopředseda ANS, v.r.

Ing. Ivan Kratochvíl, pplk,v.v., místopředseda ANS v.r.

Dopisy předsedům KSČM, SPD a Trikolory ohledně německých reparací. / 2.12.2020

Vážený pan

Tomio Okamura

místopředseda Poslanecké sněmovny PČR

a předseda SPD

V Praze dne 2. 12. 2020

Vážený pane předsedo,

v nedávných dnech jsme zaslali panu Ing. Andreji Babišovi, předsedovi vlády ČR, otevřený dopis ve věci, která se týká vymáhání reparací, jež nám je Spolková republika Německo na základě příslušných norem mezinárodního práva povinná zaplatit. Text tohoto dopisu přikládáme.

Nejde o naši první akci takto zaměřenou. Někteří z nás se touto otázkou zabývají již téměř dvacet let. V současnosti, v souvislosti s celkovou těžkou ekonomickou situací, v níž se nacházíme, hluboce deficitním rozpočtem a zvyšujícím se zadlužením republiky, považujeme hledání a nalézání dalších finančních zdrojů za jeden z prvních úkolů skutečných politiků a státníků, kteří vidí mnohem dále než na několik miliard v rozpočtu přesunovaných z jedné položky na druhou.

V této situaci považujeme za naši neodkladnou povinnost se s plnou vážností a rozhodností zabývat reparacemi, které nám má Německo zaplatit. Tím nemyslíme napsat jeden otevřený dopis, ani v předmětné záležitosti jednou interpelovat a pak se téměř bez odezvy v tichosti smířit s tím, co bylo sděleno. To je velmi málo! Jsme přesvědčeni, že musí jít o celý komplex akcí, které budou směřovat k vytčenému cíli. Nadto je velmi pravděpodobné - téměř až jistě, že kampaň za reparace proroste až do vlastní volební kampaně. Jedním z jejich hesel by mělo být: "Volte jen strany a hnutí, které bojují za zaplacení reparací!" Toto či podobné heslo chceme vytýčit již během nepříliš dlouhé doby v rámci zahájení širší celospolečensky zaměřené akce.

Víme, že otázkou reparací se zabývá SPD i Vy osobně. Proto předpokládáme, že naše vzájemná spolupráce v této záležitosti může přispět k dosažení předmětného cíle. Bude to zřejmě běh na delší trať. Počítejme s tím a připravme se na blízkou dobu, kdy se zaplacení reparací stane - jak doufáme - jedním z dlouhodobých celospolečenských cílů. Je českým národním i státním zájmem, aby nám Německo zaplatilo reparace, které nám dluhuje.

Domníváme se, že prvním krokem, který bychom měli učinit každý po své linii, je zjistit kolik miliard nám Německo dluhuje. Zpravidla se udává od 320 do 360 miliard Kč. Obvykle se naše reparační pohledávky vůči Německu vyjadřují v korunách v hodnotě z roku 1938. V mezinárodních vztazích je však běžné, že celkový dluh se též úročí, Tedy je nutné zjistit, kolik celkově tyto úroky z nezaplacených reparací činí do roku 2020. Jsme přesvědčeni, že reparace by měly být zatíženy úrokem nejpozději od roku 1990, kdy došlo ke sjednocení Německa a odkdy nám Němci odmítli zaplatit reparace. Měli bychom též dojít k hrubému odhadu celkové reparační částky. Zatím se její výše odhadově pohybuje od 5 bilionů do 10 bilionů korun. Již jen uveřejnění celkové reparační částky bude mít velký motivační ohlas. Jsme připraveni spolupracovat i na úrovni expertní.

Děkujeme Vám za vše, co v předmětné záležitosti učiníte.

S přáním zdaru společné akci!

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., České mírové fórum

Příloha: Otevřený dopis A. Babišovi

https://aliancenarodnichsil.cz/zadost-o-vymahani-reparaci-po-nemecku-otevreny-dopis-premierovi/

___________________________________________________________________

Vážený pan

JUDr. Vojtěch Filip

místopředseda Poslanecké sněmovny PČR

a předseda KSČM

V Praze dne 2. 12. 2020

Vážený pane předsedo,

Víme, že otázkou reparací se zabývá KSČM i Vy osobně. Proto předpokládáme, že naše vzájemná spolupráce v této záležitosti může přispět k dosažení předmětného cíle. Bude to zřejmě běh na delší trať. Počítejme s tím a připravme se na blízkou dobu, kdy se zaplacení reparací stane - jak doufáme - jedním z dlouhodobých celospolečenských cílů. Je českým národním i státním zájmem, aby nám Německo zaplatilo reparace, které nám dluhuje.

Děkujeme Vám za vše, co v předmětné záležitosti učiníte.

S přáním zdaru společné akci!

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., České mírové fórum

Příloha: Otevřený dopis A. Babišovi

https://aliancenarodnichsil.cz/zadost-o-vymahani-reparaci-po-nemecku-otevreny-dopis-premierovi/

__________________________________________________________________

Vážený pan

Mgr. Václav Klaus

poslanec PS PČR

a předseda politického hnutí Trikolora

V Praze dne 2. 12. 2020

Vážený pane předsedo,

v nedávných dnech jsme zaslali panu Ing. Andreji Babišovi, předsedovi vlády ČR, otevřený dopis ve věci, která se týká vymáhání reparací, které nám je Spolková republika Německo na základě příslušných norem mezinárodního práva povinna zaplatit. Text tohoto dopisu přikládáme.

Nejde o naši první akci takto zaměřenou. Někteří z nás se touto otázkou zabývají již téměř dvacet let. V současnosti, v souvislosti s celkovou těžkou ekonomickou situací, v níž se nacházíme, v souvislosti s hluboce deficitním rozpočtem a zvyšujícím se zadlužením republiky, považujeme hledání a nalézání dalších finančních zdrojů za jeden z prvních úkolů skutečných politiků a státníků, kteří vidí mnohem dále než jen na několik miliard v rozpočtu přesunovaných z jedné položky na druhou.

Budeme Vám velmi vděční, když nám sdělíte stanovisko vaší strany k reparacím, které nám má Německo zaplatit. Rozhodnutí vaší strany budeme v plném rozsahu bez dalšího respektovat.

Děkujeme Vám za odpověď.

S úctou

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., České mírové fórum

Příloha: Otevřený dopis A. Babišovi

https://aliancenarodnichsil.cz/zadost-o-vymahani-reparaci-po-nemecku-otevreny-dopis-premierovi/

_____________________________________________________________________

Dopis ministrovi zahraničních věcí ohledně vymáhání německých reparací / 3.12.2020

Vážený pan

Tomáš Petříček, Ph D,

ministr zahraničních věcí

Černínský palác

Loretánské náměstí 5

118 000 Praha 1 – Hradčany

V Praze dne 3. prosince 2020

Vážený pane ministře,

diskuse o reparacích, které nám je Německo povinno zaplatit, probíhaly opakované v minulosti a znovu se otevírají v současnosti. Nevíme, do jaké míry mají mezinárodněprávní základ, a proto se obracíme na Vás s prosbou, zda byste nám mohl odpovědět na několik otázek, jež se týkají této problematiky.

1. Máme podle objektivních mezinárodněprávních kritérií nárok na zaplacení reparací od Německa?

a) Pokud ano, pak v jaké výši?

b) Pokud ne, z jakých důvodů?

2. Dlužné částky jsou v mezinárodních vztazích obvykle úročeny

a) Vztahuje se úročení i na reparační částku, pokud ano, v jaké výši?

b) Jestliže se úročení se na reparace nevztahuje, pak z jakého důvodu?

3. Hodnota reparacích byla původně vyjádřena v korunách z roku 1938

a) Máme-li nárok na reparace, je jejich hodnota i v současnosti vyjadřována v korunách z roku1938?

b) Nebo jde v současnosti o jinou hodnotovou jednotku, pokud ano, pak jakou?

4. Obvykle se v současnosti udává, že máme nárok na reparace zhruba ve výši 5 -10 bilionů korun. Má Ministerstvo zahraničních věcí ČR o výši reparací jiné údaje, pokud ano, pak v jaké výši se pohybují?

5. Má MZV ČR ještě další údaje o reparacích, které je nám Německo povinno zaplatit? Pokud ano, pak jaké?

Vážený pane ministře, děkujeme Vám za vše, co v předmětné záležitosti uděláte. Budeme Vám velmi vděčni za brzkou odpověď.

S úctou

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně Českého mírového fóra

Rozhovor s historikem Janem Tesařem, spolupracovníkem Českého mírového fóra. / 25.9.2020

Je třeba začít zápas včas. Jde úplně o všechno!

Jistě se vám donesly zprávy o misi pana Pompea, který nás přišel varovat před expanzí Ruska a Číny, a dokonce nás ubezpečil ochranou. Co tomu říkáte, po svých zkušenostech?

Zatmělo se mně před očima jako po plivanci do tváře. Kovbojské mravy jako způsob diplomacie USA ve styku s jim služebnými diktaturami jsou známé, ale snad přece ještě nejsme až tak daleko, a především se snad mohlo i do Washingtonu donést pochopení, že nabízet v Praze »ochranu« (čili protektorát) je něco jako »když se šlápne do čehosi«. No, odpusťte, ale na hrubý pytel hrubá záplata...

Takže americký ministr zahraničí je hrubý pytel.

Ano, proč to nepřiznat? Nemluvě o letech 1938 či 1948, já si moc dobře pamatuji, jak »mne« Uncle Sam ochránil v roce 1968: Brežněvův posel ve Washingtonu tam tehdy napřed oznámil, že chce poslat tanky do Prahy, aby rozmluvil Dubčekovi reformy, směřující k demokratizaci a celkové humanizaci tehdejšího systému státního socialismu. Americký prezident neměl námitky, potom si jistě spokojeně zamnul ruce. To se mu ulevilo! Krátce nato (nebo už předtím? Kdož ví!) se podobně jednalo o Rumunsku, kde Ceaucescu Brežněva také neposlouchal, ale z docela jiných důvodů, čistě mocenských. A tu stál americký prezident za Ceauceskem celou autoritou atomové velmoci, Brežněv musel couvnout. Ceaucescu se potom západním ochráncům skvěle odvděčil: nikde nebyl socialismus tak zhanoben a zkompromitován jako jeho režimem.

Takže díky panu Pompeovi, a opravdu se nedivím, že Američané budou ochraňovat ten současný pražský režim, ten si opravdu americkou ochranu zaslouží, jako si ji kdysi zasloužil Ceaucescu... Otázkou je, jestli se pan Pompeo o tom poradil s Frau Merkel? Mám dojem, že ona je v Evropě větší autorita, bohužel.

Vlastně mne víc než ten kovboj a jeho nevyválené způsoby pobouřila (ne)reakce českých předáků. Což jsme my Slované zase to povolné stádo jako za Turka nebo za nejhorších habsburských časů? A to si máme nechat bez protestu, ba s podlým ksichtem lokaje nechat líbit? A cožpak já jako původem Čech a vlastenectvím Čechoslovák mohu vůbec nějak veřejně vystoupit bez nejdůraznějšího ohrazení, když tu jedno imperialistické pumprle nabízí protektorát v situaci naprosté závislosti země na druhé imperialistické velmoci, která se nás chystá slupnout jako jahůdku, jež jí sama spadne do tlamy?

Zde musím oponovat, vystoupení Pompea nezůstalo bez reakce v ČR. Mnoha lidem bylo jeho otevřeně nátlakové jednání vyloženě protivné a servilita především ministra Petříčka byla středem kritiky. Komunisté se ohradili velice hlasitě, že všechna ta »kanonáda« měla především obchodní pozadí, aby skomírající americká ekonomika neměla žádnou konkurenci. Třeba v Číně.

Za všech okolností je první potřebou vidět věci, jak jsou. A nejhorší ze všeho je kamenovat za to toho, kdo holou pravdu vysloví. To je odedávna známá zkratková reakce na bolest nebo hrůzu, kterou cítíme asi všichni. Ale nad to se musíme povznést. Potom je třeba vzít rozum do hrsti a radit se, jak dál. Spoléhat na jednoho žraloka, že zachrání před druhým, asi není ta správná cesta.

Uchyluji se k vám poté, co byly zlikvidovány Literární noviny jako tribuna, kterou jsem po celý život příležitostně nejvíce využíval. Svého času mnohé čtenáře ohromilo, že právě tento list byl zbaven státní podpory. Události posledních týdnů jsou aspoň pro toho, kdo si umí spočítat, kolik je jedna a jedna, dostatečným vysvětlením, proč právě ten list byl v demokracii tohoto typu umlčen. Byl umlčen proto, aby se usnadnilo, co na nás chystají. A vy v Haló novinách si dejte pozor, aby nikdy neumlčeli vás!

Letošní srpen má smutné výročí, 75 let od svržení jaderných bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Bylo nutné takto zakončit válku v Asii? Soudobí historici říkají, že Japonci by ke kapitulaci nepřistoupili a pozemní operace by stála mnoho životů amerických vojáků. Jsou však známy názory i západních politiků a vojenských historiků, že císařství již bylo na kolenou. Takto zemřely statisíce nevinných lidí.

Myslím, že americký výzkum za druhé světové války směřující k atomové bombě byl oprávněný, protože se mohlo předpokládat, že ji bude mít i nacistické Německo. Japonsko nebylo o nic méně nebezpečné ani brutální, jeho zločiny v Číně byly strašné. Ale co má Hirošima společného s japonskou armádou, loďstvem nebo válečným průmyslem? Ani s jedním. Však právě proto byla zcela nechráněna a právě proto si ji Američané vybrali za cíl, stejně jako Nagasaki. Potřebovali v praxi ověřit účinnost jednoho a druhého typu atomové bomby, a to je vše. Tomu všechno podřídili. Předtím svedli úpornou, víc než třiapůlletou vítěznou bitvu s japonským loďstvem, ale Japonsko mělo i svou druhou »ruku«, pozemní vojsko, které stálo v té době hluboko v Číně, mělo obsazenou celou Koreu a na své straně tehdy i dost mocného spojence, Mandžuské císařství.

Američané nezaútočili atomovými bombami na zbývající japonské válečné lodě, vojenské přístavy, zásobovací cesty nebo centra vojenského průmyslu, nýbrž právě na zcela nechráněná velká města. Vůbec se přitom nestřetli ani s japonským letectvem, protiletadlovými děly, zábranami, nic. Je to čin zbabělý, zákeřný a podle všech již tehdy platných norem mezinárodního práva zločinný bez jakéhokoli ospravedlnění. Každé právo ovšem potřebuje vymáhací moc, a kde je vymáhací moc, která by trestala válečné zločiny vítěze? Ani takto naplno to říci si mnozí netroufají, ba až po dnes.

A ono to pokračuje dál: Čína (Maova komunistická i Čankajškova »národní«) japonské pozemní vojsko v úporné a kruté, víc než osmileté válce vyčerpala, a Sovětská armáda za pomoci mongolské jízdy a korejských partyzánů mu v srpnu 1945 zasadila smrtící ránu.

V posledních letech jsem viděl několik britských a francouzských tzv. dokumentárních seriálů o druhé světové válce. Každý začínal Hitlerovým útokem proti Polsku (případně Ribbentropovou návštěvou v Moskvě) a žádný se slovem nezmínil o sovětské účasti na válce s Japonskem. Válka v Evropě až do začátku masového útoku proti SSSR 22. června 1941, to jsou jak územním rozsahem tak angažovanou vojenskou silou jen vcelku nevelké operace v porovnání s velkou válkou Japonska proti Číně zuřící již od července 1937. I lidské ztráty v Evropě až do vpádu do Sovětského svazu se tak přibližně dají srovnat s čínskými jen za rok 1937 – pokud ovšem zůstáváme u toho předpokladu, že jeden čínský život váží tolik co evropský. Jen tříměsíční obrana Šanghaje, kterou tato tzv. druhá čínsko-japonská válka začala, byla úpornější bitvou než celá polská kampaň. Jenže bratři Poláci jsou už od začátku 19. století skvěle trénovaní pro psychologickou válku o evropské veřejné mínění, kdežto Číňané se to nenaučili dodnes...

Sovětský útok byl ten rozhodující činitel, který zničil japonskou pozemní armádu a srazil Japonsko na kolena, znemožnil mu obranu proti americké invazi. Představa hrozných amerických ztrát při dobývání Japonska je dnes běžným zdůvodněním prý nutnosti atomových úderů. Realistický pohled říká, že americká námořní pěchota na japonskou mateřskou zemi nestačila a žádné pozemní vojsko v Pacifiku USA neměly.

Poukázal jste na vážnou okolnost, že se na události druhé světové války díváme jen z pohledu Evropy, ale nechápeme, co se dělo v Asii – tam jsou počty obětí nespočitatelné. Lidský život má samozřejmě všude stejnou hodnotu.

Nacistické zločiny způsobily změnu v dřívějším rozlišování mezi vojenskými a civilními oběťmi bojů. Podle toho se pak přestalo rozlišovat i na Dálném východě. Statisíce z Hirošimy a Nagasaki potom mohou být jednoduše počítány jako americký triumf v porovnání se ztrátami americkými; o sovětských ztrátách na Dálném východě se nemluví, poněvadž se Sovětská armáda z války proti Japonsku úplně eliminuje, a hekatomby Číňanů se přece nepočítají, jsou to přece »jen« Číňané! Ani v jednom oblbovacím seriálu o americkém triumfu ve válce v Pacifiku nenajdete aspoň uznalou zmínku o desítkách milionů povražděných čínských vojáků, partyzánů i obyčejných civilistů z měst, a ovšem nejvíc rolníků.

To mám takový soubor britských válečných karikatur: za stolem sedí Churchill a Roosevelt s ubrousky a obsluhují je dva číšníci, jeden šikmooký s dortem, druhý černovlasý s kníry; a požitkář Churchill rozkazuje: »Odnes zatím ten dort, Čangu, nejprve přijde Joe s pečení!« Měla Hitlerovu podobu. Protože je to z dobových novin, nevystihuje to tajnou dohodu: Joe Stalin musel slíbit, že pomůže i s tím »dortem«, neboť americké dodávky do SSSR nebyly nezištné...

Tak si Američané zvykli nejen na svou technologickou převahu, na to, že napříště povedou takové války, kde jsou ztráty asi tisíc k jedné, ale co je horší, že jsou hrdi na takové své válčení a takové vojáky, platí je za počet obětí způsobených bombardováním bez rizika. Poražené staví před mezinárodní tribunál, který je jim služebný, ačkoli je napřed vyloučeno, že by soudil jejich příslušníka. A slouhové jim k tomu tleskají ve jménu »humanismu«.

Jak se díváte jako historik na »směrodatné pokyny« z Bruselu ohledně výkladu historie, tedy na usnesení europarlamentu ze září 2019 o významu evropské paměti, které přesně stanovilo, jak to – prý - bylo se vznikem druhé světové války (na roveň hitlerovského Německa postavilo SSSR)?

Neříkám nic, nejsem jejich služebník a nebavím se s nimi o tom, do čeho nemají co mluvit. Zato všem kolegům, kteří berou granty či stipendia od evropských institucí a jsou autoritou pro své studenty, bych chtěl něco vzkázat. Je to stručné: Že se nestydíte, tohle si dát líbit! - Víc bych se tím euro-žvástem nechtěl zabývat. Netýká se mne to, a slibuji, že ve všem, co ještě budu schopen napsat, ho budu důsledně ignorovat – jako, doufám, i každý slušný historik, který si dnes z důvodu živobytí nemůže dovolit poslat ty pány do pekel, kam patří (jak se zpívalo v dávné české národní písni).

Ruský prezident Putin na toto usnesení EP reagoval poznámkou, že evropské mocnosti asi zapomněly na jejich lavírování ohledně výzev ke kolektivní bezpečnosti, na mnichovskou zradu, na to, jak Poláci za Pilsudského již v roce 1934 uzavírali smlouvu s Hitlerem.

Putin na nich (Bruselských) naštěstí závislý není. Dej sám Bůh, aby to tak zůstalo. Je to eminentní český národní zájem, otázka č. 1 celé naší budoucnosti. Největším neštěstím i pro nás byl rozpad Sovětského svazu, a druhým, pro nás nemenším neštěstím, bylo vítězství banderovců v Kyjevě.

A jak hodnotíte vítězství vlasovců v Praze, tedy instalaci jejich pamětní desky v Řeporyjích? Sundanou sochu skutečného osvoboditele evropských národů od fašismu Koněva v hlavním městě?

Napsal jsem to v tom dopise ruskému velvyslanci. Ti chuligáni, co dupou po památnících boje proti nacismu, jsou jen rozvědka. Zkoušejí pole, zaznamenávají bohužel naprostý úpadek občanství a státní moc, s níž se dá hrát politika zvaná fait accompli. Tak rychle obsazují uvolněné pole a strhávají stále vyšší úředníky až ústavní činitele na pozice, které jim osobně asi nekonvenují, ale euro-vkus tak káže. Tento postup prozrazuje velkého stratéga v pozadí. Myslím, že je budoucím kandidátem v nastávajících prezidentských volbách a že do nich nastoupí s heslem, že »již jsme ve válce s Ruskem«.

Pro ten případ oznamuji, že já osobně jsem určitě na druhé straně této války a házím mu rukavici k zápasu o Čechii (jak naši zemi, slovanské Čechy s Moravou a Slezskem, nazývali obrozenští básníci a opěvovaly sokolské písně). Určitě nezůstanu sám, ale je třeba začít ten zápas včas. Jde úplně o všechno! Snad mu společně zlomíme vaz.

Zaujala mě vaše myšlenka o rozpadu SSSR – vysvětlete, v čem to bylo pro nás neštěstím?

Každý se to může dočíst v Masarykově Nové Evropě a Benešových Úvahách o slovanství. Bohužel oba spisy byly po únoru 1948 zakázány, nové generace je neznaly a nevedly v tom duchu děti, což určitě přispělo k národnímu nihilismu, který nás zaplavuje. Jde o to, že žijeme v »pásmu malých národů mezi Německem a Ruskem«. Přílišné zesílení ruské moci nás ohrožuje, nechceme být pouhou ruskou gubernií či guberniemi, ale každé zeslabení je daleko nebezpečnější, neboť potom nám hrozí pohlcení Německem, což by znamenalo naprostý konec jakýchkoli svébytných aspirací. Ruský vliv ve střední Evropě je pro nás životní nutnost a podle toho musíme jednat, ať se to komukoli líbí, nebo nelíbí. Ve speciálním případě národa Čechů, nejvíc vystavených německému náporu (dnes samozřejmě předevsím ekonomickému), byla řešením státní a duchovní jednota se Slováky, která otevírala dveře na východ. Zničení společného státu českou elitou vzešlou z listopadu 1989 bylo prvním krokem k českému protektorátu. Už jsem někde četl návrh: tentokrát by se měl jmenovat »Bohemia«.

Vidíte nějakou cestu z toho?

Řešením je právě to, jak ho vymyslel 1. odboj: nejužší spolupráce se Slováky. Nic jiného se pro záchranu češství, té svébytné a kdysi silné kultury, vymyslet nedá.

Vážným problémem společného státu byl od počátku (a potom ovšem znovu při násilné europeizaci, tj. prakticky germanizaci) nedostatek přirozených ekonomických vazeb. Někdy před deseti lety byl oficiálně předložen projekt, stará myšlenka ve velmi moderní podobě, která je zásadním a radikálním řešením: velký průplav Dunaj-Odra, s pozdějším možným rozšířením k Labi. Nejde tu jen o dopravu, ekologii atd. Jde o národní suverenitu a národ sám. Podobně před 180 lety inženýr Jan Perner stavěl trať z Prahy do Olomouce proto, aby otvíral Čechy na východ. Dnes by velký odersko-dunajský průplav, provázený paralelní orientací hlavních železničních a silničních tahů, orientoval českou i slovenskou ekonomiku dostředivě k této ose. Navíc by nabízel přirozené spojení mezi Poláky a Maďary, o něž po tisíciletí usilují na náš úkor. Tak bychom jim poskytli řešení, přímé spojení Katovic (atd.) s Budapeští. Což by ovšem bylo výhrou především pro nás. A navíc by to dnes bylo přirozeným poutem visegrádské čtyřky, která je velkou vymožeností polistopadové doby, avšak má tentýž problém jako ČSR, nedostatečnou ekonomickou bázi. Myslím, že je charakteristické pro stav našeho ducha, že tato myšlenka nikdy nebyla pochopena ve svých důsledcích, tj. jako roztětí gordického uzle naší existence, nýbrž vždy jen jako dopravní eventualita.

V srpnu 1939 byla podepsána sovětsko-německá smlouva o neútočení. Z ní se vytahuje jen to, co se nyní hodí a co má posloužit pro současnou zahraniční politiku ČR. Jenže se zapomíná na dohody západních zemí s Hitlerem, které se děly od poloviny 30. let, kdy Litvinov marně vyzýval ve Společnosti národů k systému kolektivní bezpečnosti. Jak vy hodnotíte tuto smlouvu?

Však jsme to hlavní už řekli: Na Dálném východě tehdy, v roce 1939, už dva roky zuřila válka. V Japonsku soupeřily dvě síly, klan spojený s pozemním vojskem chtěl jít proti Sovětům. SSSR chránil (»Vnější«) Mongolsko, svého spojence, a důrazně odpověděl na každý japonský pokus ovládnout je (naposledy v květnu až září 1938 silou zhruba armádního sboru a několika mongolských jízdních divizí). Těžká japonská porážka u Chalkin golu velkou měrou přispěla k tomu, že japonské pozemní vojsko, tehdy již vtažené do zdlouhavé války v Číně, nezaútočilo v následujících letech na SSSR.

Nicméně zejména po Mnichovu Sovětský svaz stanul před životním ohrožením ze dvou stran současně, přičemž bylo jasné, že válka proti sjednoceným mocnostem Evropy by okamžitě zlákala japonské militaristy, aby se rychle přidali k zápasu o snadnou kořist. Británie a Francie se i po Mnichovu nejvíc staraly o to, aby Hitlera obrátily na Východ, a Polsko mělo hlavní starost o to, aby na jeho území za žádnou cenu nevstoupila sovětská vojska. Žádné odpovědné vedení sovětského státu, resp. Ruska, nemohlo tuto situaci ignorovat! Stalin ji vyřešil skvělým diplomatickým tahem, čímž zachránil nejen Rusko, sovětský stát, ale i svět před vítězstvím nacismu na celé čáře. Mimo jiné tím také rozrušil německo-japonské akční spojenectví, a to na celou dobu války. Spojenci se posléze dopracovali k aliančnímu strategickému plánování, kdežto z Hitlerova Paktu tří mocností zůstala pouhá prázdná slova.

Jiná věc je ovšem Kominterna. Nebylo přece nutné, aby za všech okolností do puntíku kopírovala sovětskou zahraniční politiku. Stalin ji k tomu donutil novými a novými vlnami masakrů, (naposledy Pjatnického), čímž oslabil přirozeného spojence, revoluční zápas mezinárodního dělnického hnutí. Směrnice Kominterny přikazující všem komunistickým stranám světa, aby považovaly válku proti Německu před útokem na SSSR za imperialistickou a opakovaly hesla z první světové války, způsobily rozkol v mnoha komunistických stranách. Odmítl je např. Vlado Clementis, tehdy v londýnském exilu, přesně řečeno v internaci (za Chamberlaina).

Již jste zmínil váš otevřený dopis ruskému velvyslanci k 75. výročí Vítězství a osvobození od fašismu. V něm jste vyjádřil mimořádnou myšlenku, že kdyby bylo jen jedno symbolické místo v Nesmrtelném pluku dopřáno nám, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků a civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Taková slova nevolil nikdo z českých historiků ani letos ani v předchozím letech. V tom vašem prohlášení je i cit - co vás k tomu vedlo? Jste ročník, který prožil válku...

Když skončila, bylo mně necelých dvanáct, nemohl jsem se do ní vrhnout. Ale brzy po jejím konci jsem začal velmi vážně usilovat, abych uchoval památku padlých a vůbec všech bojovníků proti nacismu a fašismu, především památku československého odboje. Což je však jiná kapitola.

ZDROJ ZDE:

https://www.halonoviny.cz/articles/view/54169907

_________________________________________________________

Zemřel plukovník Jiří Bureš, předseda Asociace Vojáci proti válce. / 10.6.2020

S panem plukovníkem jsem v rámci Českého mírového fóra spolupracovala od června roku 2015. Velmi jsem oceňovala jeho znalosti, brilantní analytické myšlení a bystrost a mladistvost jeho ducha. Dožil se 86 let.

Jako chlapec prožil válku, jejíž hrůza ovlivnila celý jeho život, a proto se vždy zcela konkrétně a reálně podílel na tvorbě světové mírové politiky. Působil v Československé lidové armádě v úseku vojenské rozvědky. Hrál velmi aktivní roli v rámci Světové rady míru.

Plukovník Jiří Bureš byl spolupracovníkem Českého mírového fóra a velkým sympatizantem Aliance národních sil. Byl také bezpečnostním expertem KSČM. Hloubku a razanci jeho argumentů oceňovali všichni, kteří se s ním setkali.

Čest jeho památce!

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně Českého mírového fóra

Praha 10.6.2020

_______________________________________

The sad message

Mr. Colonel Jiří Bureš, chairman of the Soldiers Against War Association, died.

I have been cooperating with the Colonel in the Czech Peace Forum since June 2015. I greatly appreciated his knowledge, brilliant analytical thinking and the acumen and youth of his spirit.

As a boy, he lived through a war, the horrors of which affected his entire life, and therefore he always participated in a very concrete and real way in the creation of world peace policy. He served in the Czechoslovak People's Army in the field of military intelligence. He played a very active role in the World Peace Council.

Mr. Colonel Jiří Bureš was a collaborator of the Czech Peace Forum and a great supporter of the Alliance of National Forces. He was also a security expert of the KSČM. The depth and vigor of his arguments was appreciated by everyone who met him.

Honor his memory!

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., Chairwoman of the Czech Peace Forum

Prague 10.6.2020

_______________________________________________

Tisková konference Moskva - Praha 75 let Vítězství / 12.5.2020

Aliance národních sil slavila Den vítězství 8.5.2020

Dopis ČMF / ANS adresovaný velvyslanectví Ruské federace při příležitosti 75. výročí konce II. Světové války / květen 2020

Vážený pane velvyslanče,

dovolte nám, Českému mírovému fóru (ČMF) a Alianci národních sil (ANS) vyjádřit Vaším prostřednictvím naši nehynoucí vděčnost za podíl Vašeho národa na osvobození Československé republiky v roce 1945 Rudou armádou.

Zároveň Vás chceme ubezpečit, že naše síly budeme i nadále plně věnovat obraně této památky, proti jejímu znevážení, což samozřejmě implikuje boj proti narůstající bagatelizaci fašismu. Rovněž se ostře stavíme proti jakémukoliv selektivnímu přístupu jak k jeho obětem, tak i k vítězům války. Jedni jsou připomínaní, druzí mají být odsouzeni k zapomnění, ba co hůř: současný trend severoatlantických stratégů usiluje o vymazání historické paměti ohledně rozhodující role SSSR při porážce hitlerovského nacismu.

Zároveň hrozí jeho zlehčování. Kromě krátkodobých politických cílů je evidentně zaměřeno na mladou generaci, která hrůzu nacistického šílenství nezažila a pro kterou má válka podobu videových her. Připočteme-li k tomu klesající úroveň obecného vzdělání, sílící mediální indoktrinaci a skandální politická gesta, ve kterých si kupříkladu parlamenty nárokují modelovat dějiny, jak to kromě jiných minulý rok předvedl tzv. Evropský parlament, potom je namístě starost o budoucnost našeho kontinentu i světa. Praktické důsledky této politiky se ukázaly na kyjevském Majdanu, kde byl v režii USA a EU vzkříšen duch Stepana Bandery.

My, občané bývalého Československa, jsme již jednou zažili rozdělení účastníků československého odboje na "dobré" a "špatné", i tehdy, ve vypjatých 50. letech, byla ve hře ideologie a politické cíle. Jenže bylo krátce po válce a na rozdíl od dneška lidé věděli své.

Z této naší historické zkušenosti a z příkazu mravního imperativu zaujímají ČMF a ANS tuto pozici: všichni, kteří bojovali, nasazovali své životy a ztratili své životy za záchranu národní existence a obnovu naší republiky, všichni Čechoslováci a příslušníci jiných národů, které bojovaly proti nacistickému barbarství, ti všichni zasluhují respekt, úctu a vděčnost nových generací. Bez jejich obětí by nebylo naší přítomnosti. A hlavní podíl na tom, že Evropa byla zachráněna, Československo vzkříšeno a náš život mohl pokračovat, měly národy Sovětského svazu.

Proto je nám potřebou i ctí, vážený pane velvyslanče / vážená paní velvyslankyně, nejen vašim národům blahopřát k 75. výročí vítězství nad fašismem, ale zároveň co nejostřeji odsoudit nestoudné počínání zodpovědných radních v Praze 6 a Řeporyjích. Ať již tak činí z vlastní iniciativy nebo na popud druhých, jejich lidská i politická pokleslost nezná mezí; je nám z nich stydno. Pohrdáme lidmi, kteří ve své primitivitě nejsou schopni domyslet, jak by asi dnes Praha, Řeporyje a celá česká kotlina vypadala, kdyby německý "Drang nach Osten" nebyl u Stalingradu, dnešním Volgogradu, zastaven.

Členové, sympatizanti a partneři ČMF a ANS vyvíjí každodenní úsilí bránit těmto pokusům o revizi výsledků II. Světové války. Činili tak i v minulosti od chvíle, kdy tyto snahy dostaly na evropské půdě podobu válečné akce proti suverénnímu státu. Bombardování Jugoslávie armádami NATO v roce 1999 bylo militaristické završení destruktivního přístupu tzv. Západu k (S)FRJ s cílem jejího rozbití, s pomocí ustašovských pohrobků a islámských fundamentalistů. Protestovali jsme jak proti agresi, tak proti násilnému odtržení Kosova od Srbské republiky. I srbský národ nám stál vždy po boku v nejtěžších chvílích a proto i jemu patří náš vděk a solidarita.

Naše poselství patří samozřejmě i národu gruzínskému a těm Ukrajincům, kteří se i dnes hlásí k protifašistické tradici. Vzhledem k politické realitě v jejich zemích ovšem nevidíme možnost smysluplné a otevřené komunikace se zástupci jejich nynějších vlád. Proto tak činíme touto cestou.

Závěrem bychom chtěli citovat jednoho z těch, kteří v domácím československém odboji položili život za životy budoucích. Těm byla určena jeho slova: "Lidé, bděte!" (Julius Fučík)

S úctou a solidárním pozdravem

za ČMF:
Petr Schnur, historik a publicista / Jan Příbaň, lékař a publicista / Jan Tesař, historik

Za ANS:
Vladimíra Vítová, politolog a publicista / Karel Hais, právník a publicista

Dopis byl adresován též velvyslancům těchto zemí: Azerbajdžán, Arménie, Bělorusko, Kazachstán. Kirgistán, Moldávie, Srbsko, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán

_____________________________________________________________

Dopis představitelům EK s dotazem na jejich zavádějící informace ohledně osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau Rudou armádou. / březen 2020

Předsedkyně Evropské komise paní Ursula von der Leyen

Předseda Evropské rady pan Charles Michel

Předseda Evropského parlamentu pan David Maria Sassoli

Vážení nejvyšší představitelé Evropské unie,

dovolujeme si obrátit se na Vás s dotazem k Vašemu společnému prohlášení k 75. výročí osvobození nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.

Je zarážející, že jste neupřesnili, která spojenecká armáda tábor Auschwitz-Birkenau osvobodila. Zajímalo by nás, a nejsme jediní, jaké důvody Vás k této nepřesnosti vedly.

Vzhledem k závažnosti Vašeho prohlášení jsme přesvědčeni, že by bylo patřičné, raději přenechat slovo historikům.

Za Vaši odpověď Vám předem děkujeme.

S úctou

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně Českého mírového fóra, Legerova 22, 120 00 Praha 2

Petr Schnur, M.A., sociální psycholog a publicista, místopředseda Českého mírového fóra, Astrid – Lindgren – Str. 2, D – 30 419 Hannover

Dr. Jan Tesař, C.Sc.,historik, Zikova 30, 628 00 Brno

Jan Příbaň, lékař a publicista, místopředseda Českého mírového fóra, Horní 157, 381 01 Český Krumlov

Na vědomí:

Velvyslanectví Ruské federace v České republice

Velvyslanectví Státu Izrael v České republice

Rada pro romskou menšinu v České republice

Zastupitelství Evropské komise v České republice

Český Krumlov, březen 2020

VLASTENECKÁ POUŤ NA VRCH TÁBOR 15. 3. 2020 (81. výročí okupace)

Vzhledem k nemožnosti proniknout do sdělovacích prostředků, zejména televize, rozhodli jsme se v ALIANCI NÁRODNÍCH SIL pořádat "kázání" pro shromáždění lidí na místech veřejných a pod širým nebem po vzoru Mistra Jana Husa, blahé paměti. Tyto vlastenecké poutě se budou konat na známých místech k významným výročím.

První z nich se koná 15. března 2020 na vrchu Tábor (678 m n. m.). Je to 2 km jižně od města Lomnice nad Popelkou. Vlasteneckou pouť pořádá vlastenecké politické hnutí Aliance národních sil ve spolupráci s vlasteneckými spolky: Klubem českého pohraničí (KČP), Českým svazem bojovníků za svobodu (ČSBS), Vlasteneckým sdružením antifašistů (VSA) a Českým mírovým fórem (ČMF).

Vrch se původně jmenoval Chlum. V dobách husitských se zde scházely tábory lidu, jak dokládá i zde umístěná pamětní deska, a proto byl přejmenován na Tábor. Na Táboře je od roku 1911 postavena zděná Tichánkova rozhledna, která nahradila předcházející nižší dřevěnou. O výstavbu se zasloužil Zkrášlovací spolek z Lomnice nad Popelkou pod vedením lomnického učitele pana Tichánka, po kterém byla rozhledna také pojmenována. Říká se, že je to jedna z nejhezčích rozhledem u nás. Je vysoká 35 m a poskytuje krásné výhledy na Český ráj i na opačnou stranu na pásmo Jizerských hor a Krkonoš.

Vstupné na rozhlednu je 20,- Kč.

U rozhledny je penzion a restaurace, kde je možnost za příjemného počasí posedět i venku. V blízkosti je kostel Proměnění Páně z roku 1704, který nahradil dřevěnou kapli z poloviny 14. století a následující dřevěný kostelík z roku 1527. Nejcennějšími artefakty jsou soška Ježíška (dnes replika), kterou dle legendy vytvořil a na horu vynesl osobně sám arcibiskup Arnošt z Pardubic, a hlavní oltářní obraz od Petra Brandla. Blízko je Allainova věž – malá zděná rozhledna, pojmenovaná po jednom z potomků knížecího rodu Rohanů. A na úbočí vrchu je chráněná přírodní památka Jezírko.

Předpokládaný program 15. 3. 2020

10:00 – 11:00 hod. - příjezd účastníků

11:00 – 12:00 hod. - výstup na rozhlednu individuálně dle zájmu

12:00 – 13:00 hod. - oběd

13:00 – 14:00 hod. - vystoupení pořadatelů a hostů k výročí

14:00 – 16:00 hod. - beseda s místním pamětníkem událostí

Odjezd podle potřeb a přání účastníků.

________________________________________

U rozhledny je parkoviště:

Přístup je po silnici č. 286 od Lomnice nad Popelkou – odbočka na Tábor před železničním přejezdem doprava;

nebo po silnici č. 286 od Jičína a Železnice – odbočka na Tábor za železničním přejezdem doleva.

Na Tábor je možno se dostat také hromadnou dopravou do zastávky Ploužnice a potom asi 1,5 km po červené turistické značce, a to:

Autobusem – linkou 670 501 Semily – Jičín;

Vlakem po trati 064 Libuň – Lomnice nad Popelkou nebo ze stanice Stará Paka (trať 046) s přestupem v Lomnici nad Popelkou.

Pro milovníky cykloturistiky je Tábor dostupný cyklostezkami č. 4017, 4171 a 4365.

______________________________

15. březen 1939 byl to samé jako Bílá hora 1620

15.březen 1939 je tak strašné výročí našich dějin, že se k němu může postavit pouze bělohorská katastrofa. Žádný jiný měsíc v našich dějinách nemá tak strašné výroči, jako právě 15.březen. Proč? Nebyla to jen okupace, jak se to dnes zdůrazňuje jinde, ale byl to počátek systematické genocidy národa.

Tak si to přesně a pravdivě rozeberme:

Za první,

Čechoslováci protektorátu výnosem Hitlera ztratili všechna práva. Ať to jeho text kroutil, jak chtěl, stali se doslova vězni protektorátu. Stali se štvanou zvěří protektorátu.

Za druhé,

veškerou okupační správu protektorátu nevedly české orgány, ale orgány německé, nacistické. Byli to Sicherheitsdienst – nacistická bezpečnostní služba pod Heydrichem, Gestapo pod Goeringem, německé nacistické landráty – okresní úřady. Ty velely všem protektorátním složkám včetně četnictva a vládního vojska!

Za třetí,

občané protektorátu mohli být kdykoli zatčeni, uvrženi do koncentračního tábora nebo vězení, nebo zastřeleni. Proč? Protože říšské zákony byly nadřazeny tzv.zákonům protektorátu. Byla dvě stanná práva, kde byly zavražděny tisíce občanů. Řada z nich bez soudu. Popraviště v Kobylisích, na Ruzyni, v Kounicových kolejích, Pod Kaštany a jinde by mohla vyprávět hroznou Golgotu Čechoslováků. Tam začala genocida Čechoslováků a pokračovala v Osvětimi, Mauthausenu, Sachsenhausenu, Dachau, Oranienburgu, Bergen Belsenu, Flossenbirku, Gross Rosenu – a jak se všechny ty mučírny jmenovaly.

Za čtvrté,

občané protektorátu byli vyháněni ze svých domovů ve prospěch nových germánských osídlenců. Jako po Mnichovu bylo vyhnáno v I. vyhnání 250 tisíc Čechoslováků, tak ve II. vyhnání z vnitrozemí – z Neveklovska, Sedlčanska a Berounska v Čechách a z Vyškovska, Svitavska a Drahanské vysočiny na Moravě bylo vyhnáno na 100 tisíc Čechoslováků. Na místo československých občanů přišli takzvaní Volksdeutsche z Litvy, Banátu a Bessarábie, kteří měli sloužit říšským Germánům jako pracovníci na zabraných pozemcích – takzvaných říšských komandanturách. Před osvobozením republiky tito nadlidé Pangermáni provedli rozsáhlá zpustošení země a z ohořelých zbytků domů trčely jen opálené komíny, jako tomu bylo na Neveklovsku, nebo na Drahanské vysočině a jinde.

Za páté,

na těchto zločinech proti Čechoslovákům se podíleli ne všichni, ale drtivá většina alias sudetských Němců, vedených zrádci ČSR, v Čechách Henleinem, Frankem, Mayem, Pfitznerem, u nás Czernym, Judexem, Schwalbem, Foltou a tisíci dalšími sudeťáky. Zatímco malá menšina loyálních Němců k ČSR byla zničena a vražděna (Mikulov 900 členů komunistické a soc. dem. Republikanische WEhr), většina půldruha milionu sudětáků, která vyháněla a vraždila Čechoslováky po Mnichovu, pokračovala ve zločinech i v protektorátu. Přiznal to v projevů i vůdce sudeťáků, válečný zločinec Henlein v projevu ve Vídni v roce 1941, který se stal důkazem sudetské zrady na Norimberském soudu a četl jej tam Američan Aldermann. Druhý sudetský válečný zločinec K.H.Frank, vrah Lidic, Ležák, Ploštiny, Prlova, Javoříčka atd., byl vypátrán brněnským generálem justice dr. Ečerem, a byl spravedlivě popraven po osvobození. Dr. Ečer nemá v Brně ani desku ani pomník, jen ulice připomíná jeho jméno. Je to doposud hanba Brna.

Za šesté,

dnes se sprostě lže o jakémsi podílu Čechů na holocaustu. Neexistuje větší lež o českém národě! Podíl Čechů na holokaustu je NULA! Internační tábory protektorátu – Lety, Hodonín a záměrně zapomenuté Svatobořice! – byly řízeny nikoli protektorátní správnou, ale Sicherheitsdienstem, Gestapem a landráty! Tzv. čeští četníci byli služebníci pod velením rajchu, ne protektorátu a byli spravedlivě souzeni jako kolaboranti po osvobození. Sprostá lež o udáních v Lidicích byla vyvrácena seriózními historiky – a přesto ji opakovala TV, jež si říká Česká, a dále časopisy jako 100+1 a jiná média. Stojíme za lidickými ženami a odsuzujeme útoky na ně.

Vyzývám všechny vlastence – postavme se proti lžím o jakémsi vymyšleném podílu Čechů na holokaustu. Postavme proti této lži oběti Čechů na popravištích, věznicích a koncentrácích říše! Postavme proti nim odbojáře Kalinu, který zachránil na tisíc židovských dětí. Nebyl jen sir Nicolas Winton, byli i Češi, zachraňující židovské spoluobčany.

Dále se postavme lži o nevinných sudeťácích ničených pomstychtivými Čechy po celý odsun. Divoké excesy odsoudil a nechal vyšetřil prezident Beneš a dopadení strújci byli trestáni. Naopak za organizovaný odsun republika dostala uznání Velké Británie a Mezinárodního Červeného kříže.

Postavme se konečně lži odpůrce prezidenta Beneše pana Jaksche o vraždění v Pohořelicích. Jaksch již v Londýně po nezdaru svých požadavků proti prezidentu Benešovi vymyslel a vylhal Pohořelický pochod mrtvých. Existují dodnes pamětníci z české strany, kteří to vyvrátili. Jsou zveřejněny vědecké studie prof. Žampacha a archiváře Kordiovského, dokazující opak.

Nesmí se zapomínat ani na masový útěk Němců dávno před odsunem, který sudeťáci započítávají do odsunu. Jak k tomu došlo? Když rajch dostával nakládačku od Rudé armády, zaplavila severní a potom jižní Moravu množina uprchlíků wehrmachtu i německých civilů z Polska a Slezska. Z civilů utíkali především nacisté, strachující se odhalení svých zvěrstev. Wehrmacht zřídil na území Moravy dva velké uprchlické tábory – Pohořelice a Rájec. Tam je počátek pozdějšího odsunu! Tábory měly bídné hygienické poměry – neměly dostatečné zdroje pitné vody a vypukl tyfus. Právě vetšina odsunutých Němců z Brna nebyla zabita při pochodu, jak lživě tvrdí sudeti a vymyslel Jaksch, ale zesnula na tyfové onemocnění. Stejně tak vypukl tyfus u Němců v Rájci, který se přenesl na Čechy a zahynulo tam několik stovek Čechů, vedle Němců. Taková ale byla fronta, taková byla válka, kterou však Češi nerozpoutali!

Dovolím si připomenout příklad české oběti – osud své vlastní rodiny a příbuzných. Rodina matky byla udána sudetským Němcem Tugemanem, vysokým úředníkem panství Rájec. Pod gestapem zahynul dědeček, strýce odvlekli jako odbojáře do Kouniček a zahynul v Osvětimi, stejně jako další strýc z otcovy strany. Za odboj ON. Třetí strýc byl gilotinován na Pankráci v únoru 45 za odboj KSČ. Čtvrtý strýc vězněn v Breslau za odboj ON, pomoc partyzánům a zbraně. Sudetský Němec uprchl ze zajištění a nikdy nebyl trestán. Z celého panství Rájec, ze stovek nacistů, byl trestán jediný nacista, který zemřel ve vězení. Ostatní uprchli do Bavorska. Nikdy nebyli trestáni. Takových případů byly tisíce.

Po převratu r. 89 pan Čalfa zrušil Čs. komisi pro válečné zločiny a archiv komise byl rozkraden. Tak se republika novorežimu zachovala k obětem nacismu.

Nakonec připomínám toto – Čechoslováci přinesli na otář obětí nacismu tyto ztráty:

365 tisíc rodin Čechoslováků ztratilo příslušníky v boji proti hitlerismu.
350 tisíc Čechoslováků vyhnáno z domovů při I. a II. vyhnání
700 tisíc Čechoslováků nahnáno do říše na otrocké práce
Zavěr je jediný. Čechoslováci byli určeni k vyhlazení a germanizaci. Nikdy se jako národy nepodíleli na holokaustu. Musíme se postavit všem lžím a útokům takzvaných sudeťáků a nepřátel zahraničí. Musíme se postavit i domácí páté koloně zradců. Musí se to projevit i ve volbách – volit strany obhájců nepubliky, ne příznivců nepřátel státu!!!

Musí se postavit všude proti nepřátelům vnějším i domácím. Jako husité: PROTI VŠEM!

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, Společnost Ludvíka Svobody Brno

Americké mírové organizace PROTI DALŠÍ VÁLCE USA! / 4.1.2020

A požadují okamžité ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku. Urychleně organizují demonstrace proti přítomnosti vojsk USA na Středním východě. Říkají: ŽÁDNÁ VÁLKA! Přiveďte VŠECHNY USA vojáky domů! Ukončete války! Ukončete sankce!

Protiválečné koalice vedené Mírovou Radou USA ( 3.1.2020 18.29 hod).
VŠICHNI PROTI DALŠÍ USA VÁLCE!
Protiválečné skupiny a skupiny sociální spravedlnosti v USA se účastní demonstrací v sobotu 4. ledna 2020.
Akci urychleně organizují různé mírové skupiny: Populární odpor, UNAC, Odpověď, Mezinárodní akční centrum, Veteráni za mír, Hlasy za mír a mnoho dalších.
Americká vražda nejvyššího íránského generála a iráckého šéfa Lidových milicí v Iráku je válečným aktem.
Říkáme: ŽÁDNÁ VÁLKA! Přiveďte VŠECHNY vojáky domů!Ukončete války! Ukončete sankce!
Americká armáda nás přivedla na pokraj další katastrofální války, která by mohla eskalovat do globálního konfliktu, když zavraždila íránského generála Qassema Soleimaniho, šéfa elitní síly Quds Islámské revoluční gardy. Generál Soleimani byl v Íránu a v regionu vysoce respektován za svou práci na zastavení ISIS.
Smrt generála Soleimaniho byla údajně nařízena prezidentem Trumpem a provedena Pentagonem. USA se pokusily své kroky ospravedlnit tak, aby chránily americký personál, ale ve skutečnosti tento akt očividně porušuje mezinárodní právo a iráckou suverenitu. USA nemají pravomoc zavraždit generála země, se kterou nejsme ve válce, a navíc ještě ve třetí zemi, která akci nepodporovala.
Írán prohlásil, že se po třech dnech smutku pomstí. Írán právě ukončil společná vojenská cvičení s Ruskem a Čínou. Tato situace by mohla snadno eskalovat na regionální, ne-li na globální válku.
Musíme jednat rychle a říci:
"Žádná válka s Íránem. USA musí pryč z Iráku a Středního východu."
Nouzové akce jsou organizovány celonárodně v sobotu 4. ledna 2020.

Podívejte se níže na akci ve vašem okolí. Můžete přidat akci zasláním času a místa na:
https://www.unacpeace.org/

Bílý dům - Washington D.C. 12 hodin v Bílém doměAlbuquerque, NM 14:00 na letecké základně Kirtland, San Mateo a Gibson BlvdAtlanta, GA 15:00 v Little Five PointsArlington, MA 12 poledne na Broadway Plaza, Massachusetts Ave. a Medford St, Arlington, MABaltimore, MD 12 poledne na Fayette a President Streets |Chicago, IL 12 poledne na Trump TowerDenver, CO 14:00 ve státě Colorado State Capital BuildingFort Wayne, Indiana 14:00 v Allen County Courthouse Green, 715 S. Calhoun St., Fort Wayne IN 46802Lancaster, PA 12 poledne ve vězení Lancaster CountyLos Angeles, CA 13:00 na Pershing SquareMiami, FL 13:00 v Torch of Friendship, 301 Biscayne BlvdMinneapolis, MN 13:00 v Mayday PlazaNew Haven, CT 15:00 neděle, 5. ledna v Church & Chapel StreetNew York, NY 11 hodin na Time SquarePhiladelphia, PA 12 hodin na radnici (15. a Market St.)Pittsburgh, PA 12 poledne na Schenley PlazaPortland, ME 12 poledne v Congress Square ParkSan Francisco, CA 2 poledne na Powell and MarketSeattle, WA 14:00 v Westlake Park

https://www.unacpeace.org/

Rok 2020

Žádost o vymáhání reparací po Německu – otevřený dopis premiérovi / 7.12.2020

Dopisy předsedům KSČM, SPD a Trikolory ohledně německých reparací. / 2.12.2020

Dopis ministrovi zahraničních věcí ohledně vymáhání německých reparací / 3.12.2020

Rozhovor s historikem Janem Tesařem, spolupracovníkem Českého mírového fóra. / 25.9.2020

Zemřel plukovník Jiří Bureš, předseda Asociace Vojáci proti válce. / 10.6.2020

Tisková konference Moskva - Praha 75 let Vítězství / 12.5.2020

Aliance národních sil slavila Den vítězství 8.5.2020

Dopis ČMF / ANS adresovaný velvyslanectví Ruské federace při příležitosti 75. výročí konce II. Světové války / květen 2020

Dopis představitelům EK s dotazem na jejich zavádějící informace ohledně osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau Rudou armádou. / březen 2020

VLASTENECKÁ POUŤ NA VRCH TÁBOR 15. 3. 2020 (81. výročí okupace)

15. březen 1939 byl to samé jako Bílá hora 1620

Americké mírové organizace PROTI DALŠÍ VÁLCE USA! / 4.1.2020

Pokročilá nastavení