Rok 2024
Vložte svůj text...
GRATULACE ING.PETERU PELLEGRINIMU.
Vážený pane prezidente,
gratulujeme Vám k úspěšnému zvolení. Jako Češi jsme velmi rádi, že Slovenskou republiku budete reprezentovat právě Vy. K zodpovědné práci při určování politického kurzu Vaší země Vám přejeme mnoho úspěchů.
V Praze 7. 4. 2024
PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně
Petr Schnur, MA, 1. místopředseda
MUDr. Jan Příbaň, místopředseda
______________________________________________________________________
Paradigma buď, anebo – Západ, nebo temno zničí Evropu
20.3.2024
Petr Schnur píše o tom, jak chybný způsob myšlení přivedl Evropu na pokraj války a na cestu sebezničení…
Ukrajinský narativ v Srbsku
Není to tak dávno, co spolkový ministr obrany Boris Pistorius (SPD) absolvoval diplomatickou misi v několika balkánských zemích, jednou z nich bylo i Srbsko. Takzvaná vůdčí média (německy: Leitmedien) informovala s určitými rozpaky o "chladném přijetí", které se mu v Bělehradu dostalo, což vzhledem k jugoslávskému "angažmá" NATO a německé role v něm jen těžko mohlo pamětníky se zdravým rozumem překvapit. Poté, co byly vyměněny diplomatické zdvořilosti a Pistorius přednesl hlavní část svého poselství, mezivládní atmosféra ještě více přimrzla. Německý ministr totiž apeloval na srbské vedení, aby se konečně rozhodlo mezi Západem a Ruskem – s oběma prý tancovat nejde. Opakoval tak transatlantický politický stereotyp, který přivedl Ukrajinu do zkázy a Evropu na její okraj.
Co tento ultimativní výrok znamená? Především signalizuje neschopnost kritické reflexe vlastní politické strategie během jugoslávské krize 90. let a rozporuplnost argumentů, kterými byla podložena. Jeden z nich pravidelně hlásal, že prý Chorvatsko jaksi přirozeně a automaticky patří k Západu, protože je katolické. Vezmeme-li tuto zploštělou, jedno-dimenzionální argumentaci vážně, podle které geostrategickou orientaci se vším, co k tomu podle logiky kolektivního Západu patří, předurčuje církevní konfese a její kulturně-historické aspekty, jak je možné, že tento narativ ani náznakem neplatil pro Ukrajinu před rokem 2013 a nemá platit pro pravoslavné Srbsko? Kde hledat příčinu těchto neustále se opakujících rozporuplných, jednostranných kroků transatlantické agendy? Odpověď se skrývá jak v americkém vnímání přelomového roku 1989-1990, tak ve "vítězné" části Evropy, která ji chápala výhradně jako konstrukt západní civilizace. Jde přitom o kulturně-historický fakt nebo o účelový ideologismus a politické dogma zájmových skupin, pro které je kult Evropy pouhým prostředkem k prosazení vlastních ekonomických a politických zájmů?
Zásadní otázka zní: je Evropa kulturně-historicky něco mnohem pestřejšího, mnohovrstvého?
Co to je, Evropa?
Opojení Spojených států z domnělého vítězství a transformace vnitroamerického zakladatelského mýtu "Go West" do aktuální verze "Go East", jako již jednou v naší moderní historii, "na věčné časy" (Fukuyama), vytvořilo iluzi neomezeného vlivu Washingtonu na světové. Zároveň byl ve stínu amerických ambicí 7. února 1992 v Maastrichtu položen základ k odevropštění Evropy a její postupné převedení pod americké komando.
Tento postřeh vyplývá z dvojího možného pohledu na náš světadíl. Buď Evropu a evropanství chápeme institucionalizovaně, etatisticky, Evropu coby autokraticky řízený superstát, nebo jako otevřené společenství svobodných národů prosté centralistického dirigismu; Evropy coby rozmanitý sociokulturní konstrukt s humanistickým podhoubím. K tomuto tématu lze vřele doporučit monografii Břetislava Horyny o charakteru Evropy a volbě jejího směřování (Horyna, Břetislav: Idea Evropy: Pohled do filosofie dějin, ARGO, Praha 2001).
Evropa se po druhé světové válce vyznačovala politickým, kulturním i ekonomickým pluralismem s vysokou mírou sociální stability. Diskuze o "Evropě" a její budoucnosti po překonání rozdělení západ-východ tehdy ještě v mnoha směrech nejen ve vlivných intelektuálních kruzích vycházela z vědomí mnohotvárné historie, která není totožná pouze se zeměmi na západ od železné opony. Po jejím pádu se díky okolnostem překračujícím tematický rámec tohoto textu prosadil směr diktovaný oligarchickými strukturami "starého Západu" expandujícími na obnažené východní trhy. Postupující centralizace EU tento trend nejen de facto, ale následnými smlouvami i de iure systematizovala: "Evropa rovná se Západ" a následně 'kdo je pro Evropu, musí být pro EU. Proces, který probíhal pod manipulativním heslem o "návratu do Evropy", byl mocensky zajištěn postupným rozšiřováním NATO.
Problém byl ovšem v tom, že političtí misionáři a kazatelé onoho hesla v ČSFR i jinde v zemích bývalého východního bloku měli před očima Západ 60. až 80. let. Chyběla otevřená, racionální a fundovaná diskuze jak o autentické podobě československé federace, tak i o roli středoevropských a balkánských států v budoucí Evropě. Vzhledem ke kontinuitě západních mocenských struktur, které nikdy nebyly narušeny, jen se během studené války poněkud stáhly do pozadí, proběhla ekonomická a politická expanze na východ tak rychle, že občané dotyčných zemí, oslněni nabytou svobodou a supermarkety na západ od Šumavy, neměli fakticky možnost se nejprve v nové realitě zorientovat a potom volit další cestu. Tento deficit byl u nás "ošetřen" kultem Václava Havla a takřka posvátnou vírou ve všemohoucnost "trhu", obojí především v české části federace. Souhra obojího sugerovala jedinou politickou a ekonomickou alternativu. Exilové osobnosti, které měli osobní zkušenosti s pozadím západního pozlátka a varovali před přílišnou naivitou domácí politiky, se buď vůbec nedostali ke slovu nebo jejich slova zanikla v obecném jásotu nad zlatou budoucností zprivatizovaného Československa. A tak, jak "Západ s lidskou tváří" poválečných desetiletí (nasadil ji pouze v Evropě, Latinská Amerika a Afrika po staletí znala ten reálný Západ bez masky) laskavý úsměv postupně po dávkách, ale systematicky a bez zaváhání odkládal, prohluboval zároveň proces "sjednocování Evropy" – opětovného znovuzískání na čas ztracené hegemonie nad celou Evropou. Z kapitalismu light se začal klubat hardcore neoliberalismus pod patronátem Bruselu.
Kauzy Jugoslávie/Kosova, Ukrajiny a všech těch "barevných revolucí" světu předvedly, kam "buď prozápadní, nebo léčba pendrekem" náš světadíl dovedly – na okraj velkého vojenského konfliktu. Ale i když se přesuneme z terénu filosofie dějin do reálné poválečné politiky, budeme nuceni přiznat, že bruselským politbyrem řízená Evropská unie má do původní de Gaullovy ideji Evropy vlastí (l'Europe des patries) asi tak daleko jako Gottwaldův "socialismus" k 'socializující demokracii' Tomáše G. Masaryka.
Shrnuto jednou větou: antidemokratický proces měl v Maastrichtu svůj počátek, v Lisabonu dosáhla unifikace Evropy předběžného administrativního vrcholu.
EU-ropa prostá transparence pohřbila pluralitu, občanskou participaci i diplomacii
V paměti máme, nebo měli bychom mít, události na Ukrajině v roce 2014; ultimáta z Berlína, Paříže, Bruselu a Washingtonem s procházející se Victorií Nulandovou po Majdanu, kterými byla bombardovaná tehdejší vláda Viktora Janukovyče. Prezidenta, jehož volbu ještě krátce před násilným převratem ta samá EU uznala za korektní a vládu za legitimní. Poté, co si dovolil odmítnout pro Ukrajinu mírně řečeno problematickou asociační smlouvu s EU, legitimitu ztratil a přestal platit za hlavu suverénního státu, čímž Brusel do té doby argumentoval, ovšem výlučně vůči Moskvě. Na scénu nastoupil zmobilizovaná "proevropská ulice" a její ozbrojené křídlo. Dokonce kvazi státní média se zmiňovala o ruských návrzích na třístranné rozhovory EU – Ukrajina – Rusko Zároveň varovaly hlasy bývalých zkušených politiků před důsledky jednodimenzionálně pojaté smlouvy ze strany Západu vzhledem k ekonomickým, politickým, a především vojenským komponentům smlouvy. Ale transatlantická mašinérie již byla rozjetá, cíle stanoveny, vojenští stratégové a průmyslové korporace na startovní čáře – zbýval jen startovní výstřel v podobě známého ultimáta: 'proevropská nebo proruská'! Následky této (ne)volby zažíváme nyní – v Ukrajině, Rusku a celé Evropě.
Jak hluboko morálně a politicky klesla Evropa v jejím euro-konstruktu zažíváme kromě jiného i na dvojí hře s kartou fašismu. Zatímco domácí kritici aktuální euro-agendy jsou paušálně označováni za pravicové extremisty a nepohodlné strany za blízké nacistům, aktivní fašisté s nálepkou "umírnění nacionalisté" (podoba s "umírněnými rebely" v Libyi nebo Sýrii čistě náhodná!) mohli a mohou na Ukrajině i jinde vykonávat špinavou práci. Budiž připomenuto: již v únoru 2014 přinesla německá veřejnoprávní televizní stanice ARD podrobnou reportáž pod titulkem "Puč v Kyjevě: jakou roli hrají fašisti?". V ní byli představeni jednotliví aktéři, jejich ozbrojené oddíly a s nimi spojená politická uskupení. Tehdy ještě bylo občas možné i v mediálním mainstreamu nazývat věci pravými jmény, podobně jako barbarský pogrom v Oděse nebo pozdější fingovaná jednání o autonomii východních regionů Minsk I a II, jak potvrdili samotní euro-aktéři Merkelová a Hollande; témata, které dnes spadají do rubriky "tabu".
Evropu definitivně ovládlo paradigma buď, anebo, nejen v ukrajinské kauze: buď slepě důvěřuješ farmaceutické lobby a akceptuješ očkovací orgie experimentální vakcínou, nebo jsi příznivec spikleneckých teorií; buď podporuješ se vším všudy ideologii LGBTQ+, nebo platíš za homofoba; buď akceptuješ masovou migraci do Evropy, nebo jsi pravicový extremista; buď věříš v černobílé podání ukrajinského konfliktu, nebo tě naverboval Putin; buď mlčíš k izraelskému vraždění civilistů v Gaze, nebo se z tebe vyloupl podezřelý antisemita. Věci došly tak daleko, že není možné vyslovit slovo "diplomacie" bez toho, aby nebyl dotyčný ocejchován jako zaprodanec Moskvy. V konečném důsledku této logiky to znamená, že celá generace západních politiků a státníků, kteří v době studené války diplomaticky jednali v zájmu zamezení světového konfliktu, byli z pohledu bojechtivých eurofajterů typu Macrona, Sikorského, Baerbockové nebo třeba dvakrát převlečeného Pavla, prostě agenti sovětů. Těmto dnešním vládním aktivistům jaksi nedochází následující fakt. Pouze díky poválečné generaci státníků-diplomatů, která zažila hrůzy války, smí dnes ta nová, digitalizovaná generace, bez studu a trestu plivat na pomníky zachránců národa před jeho nacistickou likvidací. A díky Kennedymu a Chruščovovi může dnes multifunkční generál na Pražském hradě teatrálně skákat z letadla a dělat to, co umí nejlépe: poslouchat rozkazy nadřízené centrály a tlačit Čechy a Evropu do nové války.
Reálně existující demokracie v Evropě a Česku postavila vlastní úsudek, individuální kritickou reflexi občana, tento zásadní předpoklad zdravé demokracie, mimo hru. Panující systém již nepotřebuje argumenty, vystačí si s nálepkami. Nezná kritiky, jen nepřátele: buď pochoduješ s námi nebo jsi spiklenec, agent, fašista, dezolát – zkrátka vyvrhel, nepřítel, se kterým se nesmí jednat.
Myšlenkový stereotyp, který praktikuje aktuální politická agenda, uzurpoval vedoucí roli v evropské politické kultuře s dopadem jak na vnitřní, tak zahraniční sféru. Buď, anebo znamená černobílé vidění světa. Podle něho existuje pouze jedno jediné řešení. Problém spočívá v tom, že jeho podoba zpravidla nevychází z racionálního konsensu založeného na evidenci, ale z autoritativního rozhodnutí vládnoucí aktivistické fronty. Tak nejedná demokracie, ale nastupující totalita.
Filozofický základ demokracie naopak vychází z přesvědčení, že neexistuje jedna politická pravda a tedy jediná, quasi metafyzicky legitimovaná cesta, jejíž poznání je vyhrazeno skupině vyvolených. Demokracie je diskuze, jak pravil Masaryk, a diskuze znamená společné hledání východiska metodou svobodné výměny argumentů při respektování empirie a evidence.
Komu vadila neutrální Ukrajina?
Politický stereotyp buď, anebo potírá pluralitu a v konečném důsledku předpokládá unifikaci společnosti i okolního světa. Demokratické společenství je ale naopak založené na její mnohotvárnosti, respektuje mezi-tóny, které se snaží konsensuálně sladit ku prospěchu celku. Zrovna tak se realita světa nedá uzavřít do ideologických stereotypů západního eurocentrismu. Pro jeho fanoušky lze doporučit pohled na mapu světa ze zorného úhlu Asie, ve kterém se Evropa náhle promění v pouhý výběžek asijského prostoru. Adoranti Západu by neměli zapomínat, že i Rusko a Čína jsou velké civilizace s hlubokými kořeny; kulturně-historickou svébytnost a originalitu v sobě nesou i další světové regiony. Multipolarita je prostě skutečností a konstruktivní přístup k ní vyžaduje radikální odklon od černobílého buď, anebo. Pokud by Západ býval ochoten připustit komplikovanost a mnohotvárnost vztahů Rusko – Ukrajina – Evropa z historické perspektivy pohledu na problém, nikoliv z tunelového pohledu EU a strategických zájmů NATO, vztahů, které v sobě nesou rozmanité kulturní, sociální, ekonomické a politické komponenty a které se prostě nedají jednoduše redukovat na buď proevropská, nebo proruská, mohlo se předejít katastrofě, kterou nyní zažíváme. A v neposlední řadě je nutné nekritickým obdivovatelům Západu připomenout, že poslední dvě hrůzné světové války měli svůj původ právě tam.
Pokud by k tomu Evropa měla odvahu, musela by přiznat, že eskalující krize nezačala ruskou invazí, ale mnohem dříve, dokonce před rokem 2014, jak nedávno potvrdil i americky deník New York Times. Jenže Ukrajina nebyla Západem ani na okamžik chápána jako šance postavit most pro kooperaci s Ruskem, ale přesně naopak: Ukrajině byla předurčena role posledního článku západní konfrontační expanze na východ. Nikoliv s Ruskem v zájmu bezpečnosti a stability našeho kontinentu, ale proti němu.
Dnes je více než kdy jindy aktuální zpochybnění evropského vývoje po rozpadu východního bloku, kdy se tzv. bezpečnostní struktury Evropy začaly budovat na principu postupného rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím. Logické rozpuštění Severoatlantického paktu ovšem nestálo na rozdíl od Varšavské smlouvy na programu euroamerických "elit". Znamenalo by to zkrocení nenasytnosti Federal Reserve, City of London a dalších mocných finančních a "investičních" center s armádou globálních dobrodruhů, lačnících po nových územích a trzích.
A tak z naděje na novou, celoevropskou bezpečnostní strukturu od Lisabonu po Ural, jak o ni snil generál jiného střihu a jiného mentálního formátu v roli francouzského prezidenta, byla pohřbena dřív, než vůbec mohla začít klíčit.
Nicméně i při zachování NATO v jeho původních hranicích roku 1989 byla zmařena možnost vytvořit mezinárodně garantované neutrální pásmo od severní přes střední Evropu s tehdy neutrálními Švédskem a Finskem přes Polsko, Československo, Maďarsko, Ukrajinu až po Balkán. Již tehdejší možný a logický stabilizační prvek nedostal šanci k realizaci. Přitom nelze opomenout, že v procesu sehrála Evropská unie důležitou, ne-li rozhodující roli. Namísto plurality a racionální kooperace nastoupily politická centralizace a ekonomické zglajchšaltování, které vytvořily ideální podmínky pro to, aby se z EU stala filiálka Severoatlantického paktu a USA. Důsledky jsme zažili v Jugoslávii 1999, během tzv. arabského jara 2010-2011 a na již vzpomínaném kyjevském "Majdanu" 2014: buď anebo…
Evropa – světadíl bez duše
Vývoj nyní dosáhl svého (předběžného?) vrcholu. Spojené státy jsou si evidentně vědomy nezvratného světového procesu směrem k multipolaritě a vše nasvědčuje tomu, že americké angažmá na straně Ukrajiny má kromě úmyslu oslabit Rusko za cíl politicky i ekonomicky odříznout Evropu od Ruské federace, euroasijského prostoru a Číny. Buď, anebo. Vzhledem k politickým i morálním "kvalitám" euro-vůdců vše hovoří pro dobrovolnou autodestrukci Evropy, která se nechá odpojit nejen od levných surovin, ale i od přirozených ekonomických a obchodních proudů, které již dnes v mezinárodním měřítku sehrávají stále důležitější roli.
Závěrem lze konstatovat následující. Ničíme sami sebe tím, že jsme si nechali vnutit osudný narativ: Evropa je totožná se Západem. Přitom jsme jaksi pozapomněli, že jeho "mentalitu" utvářely ambice koloniálních velmocí Anglie, Francie, Španělska, Portugalska a Nizozemí – v moderní historii se k nim připojila Belgie. Jejich historie stojí nejen na originální a bezesporu vznešené kultuře, ale zároveň na utrpení jiných světadílů, kterému ona duchovní kulturní nadhodnota nedokázala zabránit. Údajný vývoz křesťanské civilizace měl na svědomí otrokářství, genocidu původních obyvatel, rabování přírodního bohatství. V 21. století jsme byli svědky "vývozu" demokracie a následné "války proti terorismu"; celá řada zemí se z tohoto exportu do dneška nedokázala vzpamatovat.
Politické mechanismy staré Evropy navázaly na minulost, její historie se v moderním formátu opakuje. V první polovině 90. let bylo rozhodnuto, že se "Evropa" tohoto typu bude rozšiřovat na východ – buď, anebo. Plody staronového koloniálního stereotypu, doprovázené razantně postupující autokratickou unifikací, nyní sklízíme.
ZDROJ: https://casopisargument.cz/?p=56263
_______________________________________________________________________________________________
Pozvánka na demonstraci před Generálním štábem
Dne 13.3.2024 pořádáme od 15:00 hod. do 17:00 hod. demonstraci před Generálním štábem Armády ČR na stanici metra Dejvická Praha 6 na protest proti zatahování České republiky Fialovou vládou do války na Ukrajině.
Nesouhlasíme s jakoukoliv formou vojenských odvodů v naší republice a postavíme se nesmlouvavě proti jakémukoliv pokusu o vyslání českých vojáků do této války USA proti Rusku, prostřednictvím Ukrajinců.
Nesouhlasíme taktéž s iniciativou prezidenta Pavla, který shání po světě granáty, které mají být poskytnuty Ukrajině na pokračování války. Podle našeho názoru je tato válka již rozhodnuta a její protahování iniciativou Petra Pavla je jen dalším plýtváním životy vojáků a našimi penězi.
Přijďte říci naším válkomilům: Černochové, Řehkovi, Fialovy a dalším naše rozhodné NE pokračování války na Ukrajině a zatahování občanů naší země do tohoto konfliktu.
Rezoluce mezinárodní konference o bezpečnosti "světové většiny".
Usnesení na základě výsledků mezinárodní vědecké a praktické konference "Hybridní bezpečnost "světové většiny" konané dne 17. února 2024. Po vyslechnutí a projednání zpráv účastníků konference ze 13 zemí (Rakousko, Indie, Indonésie, Írán, Jemen, Libanon, Palestina, Rusko, Saúdská Arábie, Sýrie, Finsko, Jižní Afrika a Česká republika, kterou zastupovala Vladimíra Vítová) byla přijata tato rezoluce:
1) Odsuzujeme jakékoli projevy diskriminace z rasových, náboženských nebo etnických důvodů.
2) Odsuzujeme dvojí metr týkající se zločinů proti lidskosti.
3) Odsuzujeme vojenskou agresi proti Palestině a genocidu palestinského lidu. Požadujeme okamžité příměří, stažení všech izraelských ozbrojených sil a ukončení obléhání Gazy. Vyzýváme k propuštění všech palestinských politických vězňů z izraelských věznic a k odpovědnosti izraelského vedení.
4) Odsuzujeme válečné zločiny izraelské armády na libanonském území.
5) Odsuzujeme okupaci suverénního území Sýrie a požadujeme okamžité stažení okupačních sil Turecka a Spojených států z území Sýrie a Iráku.
6) Odsuzujeme neopodstatněné raketové útoky Spojených států a Velké Británie na suverénní území Jemenu.
7) Odsuzujeme genocidu ruského obyvatelstva na Ukrajině a etnické čistky Arménů v Republice Náhorní Karabach.
8) Vyjadřujeme naši solidaritu s národy Palestiny, Donbasu, Sýrie, Jemenu, Náhorního Karabachu.
9) Odsuzujeme jakékoli zasahování do vnitřních záležitostí suverénních zemí ze strany Spojených států a jejich spojenců. Za nezákonné považujeme všechny jednostranné sankce a zabavení majetku suverénních států přijaté v rozporu s mezinárodním právem.
10) Odsuzujeme pobuřující politiku Spojených států v zemích Eurasie a Afriky a vyvolávání občanských a mezietnických konfliktů.
11) Odsuzujeme politiku Spojených států a západních zemí lákat kvalifikované specialisty. Odsuzujeme také využívání cílených migračních toků z Asie a Afriky do evropských zemí jako nástroje hybridní války ke zničení identity evropských národů.
12) Odsuzujeme přeměnu mezinárodních sportovních organizací (FIFA, UEFA, WADA, MOV atd.) na nástroje politického tlaku na suverénní země. Domníváme se, že sídla těchto organizací, které se nacházejí v USA a západní Evropě, je potřeba přesunout na euroasijský a africký kontinent.
13) Podporujeme Společné prohlášení ministrů zahraničních věcí/mezinárodních vztahů zemí BRICS přijaté v Kapském Městě v Jihoafrické republice dne 1. června 2023 jako plán pro sblížení světové většiny. Podporujeme také myšlenku posílení a solidarity světové většiny (Euro-Asie, Afrika, Latinská Amerika). Stojíme za budováním spravedlivého, rovného a multipolárního světového řádu.
14) Vyzýváme země mezinárodní většiny, aby se spojily ve jménu míru, stability a bezpečnosti.
15) Navrhujeme vytvořit mezinárodní Centrum přátelství a solidarity světové většiny a regionální centra pro poskytování právní podpory zemím bojujícím proti anglo-americkému diktátu.
ZDROJ ZDE:
https://akademiagp.ru/index.php?route=product/product&product_id=460
a ZDE:
https://aliancenarodnichsil.cz/vladimira-vitova-na-mezinarodni-konferenci-o-svetove-bezpecnosti/
Suverénní stát Palestina – to jest jediné řešení
Vyjádřit svobodné přesvědčení a názory o tomto krajně ostrém tématu, zejména pak o probíhající válce v Gaze vyžaduje jistou dávku riskantní odvahy, zvlášť pak v době, kdy svoboda slova a projevu stagnuje. Budiž, pusťme se do hry s ohňostrojem!
Bdělý pozorovatel si bezesporu všímá, že účelně platí informační embargo na nechtěné zprávy z probíhající války v Gaze. Většina zdejších hromadných sdělovacích prostředků, nevyjímaje veřejnoprávní, jako by se stala zaujatým politickým aparátem. Vznešené zásady nezávislosti, objektivity a neutrality možná přestaly být ctností ctihodných a kreativních profesí v těchto masmédiích. Opět se uplatňuje staronový návod: když veřejnost nevidí ani neslyší, tak nemluví a nečiní. Mají pravdu. To se jim v plné míře daří.
Bohužel, málokdo z nás sleduje a vyhledává informace o válce, natož pak v cizích jazycích, ze zahraničních sdělovacích zdrojů – uveďme třeba BBC, Sky News, zpravodajské agentury jako Reuters, zpravodajské kanály France 24, Al-Džazíra, a určitě izraelské noviny Haʹarec a The Jerusalem Post a další. Neodbytný sledovatel událostí míní přemoci tabu, mít podložený balík zpráv a poznatků – třebaže protichůdných – a vytvořit věrohodný obraz o událostech na nedalekém kousku světa – pro nás, a nejen pro nás, životně důležitý.
Rovnice palčivého izraelsko-palestinského konfliktu, nebo spíše izraelsko-arabského, na Středním východě, byť je vyššího řádu, má jen jedno jediné řešení. To je suverénní nezávislý stát Palestina vedle státu Izrael. Jiné reálné řešení v dnešní době neexistuje. Toto východisko je zárukou mírového soužití a stability v této značně významné oblasti.
Hypoteticky existuje druhá alternativa. To je jeden demokratický, sekulární a liberální stát, kde všichni žijí jako rovnocenní spoluobčané: Izraelci, Palestinci, židé, muslimové, křesťané a ostatní domorodci všech vyznání.
(Vzpomeňme si na zajímavost, již tehdejší libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, ve své Bílé knize z roku 2000, nazval eventuální společný stát Isratin.)
Prostí lidé v arabských, v islámských zemích a v tak zvaném Třetím světě (poněkud zastaralé označení) jsou nadmíru frustrovaní z postoje západního světa. Porovnávají protichůdné postoje západních států k nevinným obětem války na Ukrajině a v Palestině. V prvním případě se slzy chrlí z očí po tvářích. V druhém případě oči jsou zavřené a svědomí spí. Není divu, že morální kredit západu se stává díky této reprodukované politice vcelku nulovým. Západní humanismus pokládají za účelový/cílený politický nástroj, a spatřují ho jako vícebarevný.
Válka v Gaze
Izraelská válka v Gaze se obrátila z logiky nutné/přiměřené síly k sebeobraně na hromadné a smrtelné násilí proti všem Palestincům. Nelidské každodenní masakry a hrůzy jsou vykonávány na dětech včetně novorozenců a kojenců, na matkách, na ženách, nevyjímaje těhotných, na nemocných, starcích a ostatních bezbranných civilistech. Smrt je cítit na každém kroku. Pro 2,3 miliony lidí platí kolektivní vina.
Během války bylo doposud zabito až 30 tisíc civilistů. Z nich tvoří ženy a děti asi 70 procent. Děti bylo zabito více 12 tisíc. Právě na nich je dopouštěna největší brutalita. Jde o sociální hřích – projevem za hranicí sedmi smrtelných hříchů.
(viz dokumentární natáčení australských novinářů Stone Cold Justice: Israelʼs torture of Palestinian children. Překlad: Izraelské mučení palestinských dětí; dostupné na internetu.)
V zapomnění se ocitlo, že právě děti jsou andělé humanismu, absolutně nevinné a nejmilejší bytosti, co stvořil Pánbůh. Děti jsou Bohem do našich lidských rukou nedotknutelná svěřená věc.
Pokud žádný člověk na tomto světě není zproštěn viny, tak právě děti ano. Proto jsou posvátné a svaté. Ten, kdo ublíží dětem, dotkne se tím absolutní moci a svrchovanosti samotného Boha.
Smutné je, když izraelští představitelé přirovnávají Palestince ke zvířatům. Cožpak nestvořil Bůh člověka k obrazu svému? Má snad Bůh více národních obrazů? Má vskutku palestinsko-zvířecí obraz! Nelze pokládat než pokleslou každou ideologii, že některý vyvolený národ je stvořen Bohem v nebi a některý v podsvětí. Takové dogma je mimo dnešní lidskou civilizaci, a vůbec mimo civilizační pokrok.
Nedávné dějiny praví, že v roce 1940 během druhé světové války se nacisté odhodlali a naplánovali deportovat až 50 tisíc židů z Německa na Madagaskar – tehdejší francouzská kolonie. Tento plán jim údajně nevyšel čistě z válečných důvodů. Prostě dopravit je tam přes moře nemohli. Stojí za to se zamyslet nad smutnou paralelou. To je izraelský záměr tzv. dobrovolné migrace Palestinců z pásma Gazy. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o násilné vystěhování – deportace Palestinců do jiných zemí. (Více viz prohlášení izraelského ministra financí a jiných představitelů; vše je dostupné na internetu.)
Nezávislé zdroje dokumentují v pásmu Gaza BLACKOUT potravin, léků, pitné vody, užitkové vody a paliva. Je to největší absolutní blokáda jisté populace, a to nejen v novodobé historii. (viz prohlášení o zastavení všech dodávek z úst izraelských představitelů, dostupné na internetu.)
Svět sleduje online otřesné bombardování a totální zničení všeho – obydlí, obytné domy a celé obytné čtvrtě, civilní infrastruktura, nevyjímaje silnice, městské vodovodní sítě a kanalizace, nemocnice, zdravotní střediska a ordinace, školy, vládní úřady, průmyslové areály, řemeslné dílny, obchody, obchodní domy, stavební a zemědělská technika, mešity a kostely, aj. Terčem byli navíc novináři (doposud bylo zabito 132 novinářů), zaměstnanci OSN, lékaři, zdravotnický personál, sanitky, vozidla civilní obrany, a další.
Dnešní Gaza připomíná Varšavu na sklonku druhé světové války. Záměrem toho všeho je vytvořit nesnesitelné životní podmínky. Jednoduše řečeno, aby se v pásmu Gazy nedalo vůbec přežít. Tímto obyvatelstvu nezbývá nic jiného, než akceptovat "dobrovolnou migraci". Světová média informují, že Izrael vede jednání s některými africkými a latinskoamerickými státy, aby otevřely své dveře pro migraci Palestinců.
Palestinci si mají vybrat buď hladomor a nemoci, nebo vystěhování ze své vlasti – buď smrt, nebo odchod. Hodně smutné a paradoxní na tom je, že právě židé zažili tuto hrůzu s nacisty při druhé světové válce.
Známý americký novinář, spisovatel a válečný korespondent Chris Hedgens popsal dění takto: hladomor, propuknutí epidemie a každodenní masakry. Gaza se stala márnicí, 100 tisíc lidí bylo zabito a zraněno. Až 60 procent obydlí bylo bombardováním zničeno (dnes až 85 procent – poznámka autora). Každý trpí hlady, mezi nimi 335 tisíc dětí a 50 tisíc těhotných žen, kojenci umírají.
Cílem je vytvořit nesnesitelné životní podmínky, po tom uskutečnit plán tzv. dobrovolného vystěhování. Již před válkou v září 2023 ukázal předseda izraelské vlády Benjamin Netanjahu při svém projevu na zasedání Valného shromáždění OSN mapu, kterou nazval nový Střední východ. Na mapě bylo okupované území Palestiny během šestidenní války v roce 1967 přičleněno do jakéhosi velkého Izraele. Palestina zmizela, prostě neexistuje. (Tolik Hedgens, video je dostupné na internetu)
Je na místě být obeznámen s žalobou Jižní Afriky proti Izraeli – oficiálně nazvaná Aplikace Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy v pásmu Gazy (Jihoafrická republika proti Izraeli), podaná u Mezinárodního soudního dvora v Haagu dne 29. prosince 2023, rovněž Rozsudek Mezinárodního soudního dvora v Haagu dne 26. ledna 2024. (Vše je dostupné na internetu.)
Mírový proces
Trvalý mír je dosažitelný a proveditelný. Cesta je v kostře prostá:
Vyhlášení příměří na určitou dobu – třeba na 5 let, a ukončení všech válečných a nepřátelských akcí;
Utváření nové technokratické vlády v Gaze, za účasti zreformované prozatímní Palestinské národní samosprávy, a za částečné účasti neozbrojené složky hnutí Hamas, ať implicitně či explicitně;
Obnova zničené Gazy;
Nejpozději koncem příměří bude naplněna realizace a implementace samostatného státu Palestina – celosvětově uznaného, a to na území okupovaném při šestidenní válce z roku 1967.
Účast hnutí Hamas ve vládě je diktována existující realitou. Ať se nám to líbí, či nikoliv. Vláda bez účasti hnutí Hamas by nejspíše nebyla funkční ani životaschopná. Mohla by být problematická pro samotný Izrael. Platforma Palestinská samospráva+ v Gaze je zárukou vyjednávacího mandátu a dodržení závazných ujednání. Poznamenejme navíc toto, že kdyby se uskutečnily nyní demokratické volby v palestinských územích, tak by s největší pravděpodobností vyhrálo hnutí Hamas. A to jako intuitivní reakce Palestinců na masakry v Gaze.
Ambiciózní plán míru vyžaduje existenci politické vůle především ze strany Izraele. Jen tak lze čerta, který, jak je známo spočívá v detailech, překonat.
Podotkněme, že stávající mírové dohody mezi Izraelem a některými arabskými státy jsou ve skutečné realitě dohodami výlučně mezi vládami či státními aparáty, prostě mezi držiteli státní moci, či tvůrci politického rozhodování. Zárukou trvalého míru na Středním východě zdaleka nejsou.
Arabské národy a vůbec světová islámská populace nikdy nepřijmou mírové soužití s Izraelem, pokud nebude na světě nezávislý stát Palestina, se kterým bude spokojen samotný palestinský lid. Palestinu nelze zvážit jako nezištný dárek. Je to nezadatelné právo palestinského lidu na sebeurčení. Miliardy lidí na celém světě berou svobodu pro Palestinu za kardinální téma.
(viz pozoruhodné komentáře/videa exprezidentů Jimmy Carter a Baracka Obamy, dostupné na internetu.)
Izraelská rozřešení palestinské otázky typu výstavby umělého ostrova postaveného ve Středozemním moři před pásmem Gazy je ukázkou totálního ireálního nesmyslu. Zkrátka a dobře, zručný pekař znalý svého umění by takové scestné myšlenky okomentoval takto: z takového těsta se nedá upéct jedlý chléb.
Světová média si všímají, že Izrael pod vedením nábožensky extremistické, krajně pravicové vlády platí za masakry v Gaze nebývalou cenu, což evidentně neočekával. To jest morální kredit v očích světového veřejného mínění. To bude na bedrech budoucí racionální/umírněné reprezentace společnosti a státu, jak se vypořádá s takovým alarmujícím břímě.
V této souvislosti je na místě dvojnásobná ostražitost. Totiž zlo, které prospívá v Gaze, nesmí v žádném případě být odůvodnění k prosperitě antisemitismu. Morálně nelze zlo ospravedlnit zlem.
Nedaleko od toho probíhá na celém světě fanatická a současně účelová debata, zdali antisionismus = antisemitismus, a zdali sionismus a židovství jsou totožné hodnoty či atributy. Toto téma by si beze sporu zasloužilo samostatný příspěvek. Jisté je toto, že každý žid není sionistou a každý sionista není židem. Sionistou může být i osoba jiného náboženského vyznání, než je židovství, může být osoba bez náboženského vyznání či ateista. (Viz hrdě opakované prohlášení prezidenta Joe Bidena o sobě – dostupné na internetu.)
Ze světa sociálních sítí
Zkusme prolistovat některé postřehy, možná pro někoho méně chtěné, na sociálních sítích, a to pouze v rámci netikety:
̵̵ Ti, kteří mají poskvrněné ruce krví nevinných, ať Izraelci či Palestinci, židé či muslimové, všichni jejich spřízněnci a všichni, kteří se přímo či nepřímo, tichou dohodou či tichým souhlasem na této válce podílí, neuniknou před největším soudem – soudním dvorem dějin. Takoví lidé nepatří do civilizované humánní společnosti.
̵̵ Náš premiér prof. Petr Fiala hrdě prohlašuje, že Česko je hlas Izraele v Evropě. Otázkou je, proč právě jsme my tímto hlasem. Jsou snad české národní zájmy tak totožné se státními zájmy Izraele?
Premiér může bezesporu mít vlastní přesvědčení, politickou ideologii či dogma, jak chce, ale takové vyjádření může dopustit jen amatér neznalý diplomacie. Inu, každý nemůže být všeznalec. Přespříliš a těžko si lze představit, že by bývalý exprezident Václav Klaus a předseda ODS svou převyšující osobností takto servíroval být hlasem jiného státu, a to jakéhokoliv státu.
̵̵ Naši představitelé by si měli uvědomit, že vyvážená politika k izraelsko-palestinskému konfliktu a v širším smyslu k izraelsko-arabskému konfliktu, poslouží nejen naším státním zájmům, ale hlavně a pravdivě samotnému Izraeli. Až jednou dojde k normalizaci vztahů s Palestinci a s Araby, tak vyhasne éra militarizace společnosti a státu, a skončí zakořeněná válečná doktrína, která vyčerpává věcný potenciál izraelského lidu. Tím se otevřou pro Izrael, za předpokladu, že jeho hybná moc by neměla postrádat charisma a vůli ke kompromisům, nové imaginární možnosti rozkvětu a vzestupu. Dále, kromě jistoty samotné existence, bude navíc zajištěna bezpečnostní jistota před případným ohrožením ze strany Íránu a jeho militantní prodloužené ruce – proíránské ozbrojené nástroje v arabských zemích.
̵̵ Premiér Netanjahu nedocílil slíbené bezpodmínečně vojenské vítězství nad Hamasem. Nyní hrůznou válku vede dál, protože hledá alespoň morální vítězství před izraelským veřejným míněním. Jinak o a všichni ostatní interesovaní kolem něho by byli politickými mrtvolami.
̵̵ Český prezident bohužel opětoval, při jeho návštěvě Izraele v lednu 2024, izraelskou rétoriku zvanou "forma státnosti" pro Palestince; good-for-nothing medikament aplikovaný na okupovaném území již desítky let. Střední východ postrádá spravedlivé řešení ne prázdné gesto. Žádná geneticky modifikovaná potrava nemůže řešit izraelsko-palestinský konflikt.
Pane prezidente, prosíme, stát Palestina nikoliv "forma státnosti".
̵̵ Naše zahraniční politika vůči válce v Gaze stojí na chybné straně dějin.
̵̵ Mistrovsky chaotická izraelská válka v Gaze se stává noční můrou pro americkou administrativu, ale rovněž pro ostatní západní spojence Izraele. Není to ovšem kvůli sympatii k Palestincům či ze soucitu a slitování nad nevinnými oběťmi anebo z humanitních pohnutek a podnětů. Zde jde v první řadě o domácí politickou scénu, o veřejné mínění a o obavu ze ztráty voličů a příznivců té či oné vlády.
̵ Tolik nám dnes chybí legendy míru Jásir Arafat a Šimon Peres, nositelé Nobelovy ceny za míru 1993.
̵̵ Gaza byla před válkou největší věznice na světě. Nyní je největší márnicí na světě.
̵̵ Je otázka času, kdy OSN vyhlásí Mezinárodní den obětí Gazy.
Tolik ze světa sociálních sítí. Ostražitý čtenář jistě uvedená tvrzení dokáže posoudit.
Free Palestine se stává nepředvídaně heslem západního veřejného mínění. Free Palestine je heslem současného století.
Bůh žehnej všem nevinným padlým obětem!
Stone Cold Justice: Israel's torture of Palestinian children - ABC Australia:
https://www.youtube.com/watch?v=cvOSv2fGJ5w&t=3s&ab_channel=StreetArtUnitedStates
AUTOR:
Ing. Faisal Ismail, CSc.
předseda Česko-iráckého sdružení
26.2.2023
ZDROJ:
https://blisty.cz/art/117780-suverenni-stat-palestina-to-jest-jedine-reseni.html
Prohlášení k účastníkům celonárodního občanského protestu 19. února 2024
Společné provolání ČMF a ANS k účastníkům celonárodního občanského protestu 19. února 2024
Vážení spoluobčané,
na konci roku 1989 vyšel národ do ulic v naději na svobodnou budoucnost v demokratickém právním státě, politické a ekonomické pluralitě, ve státě, který bude pečovat o sociální mír a garantovat svobodu slova i pohybu. V naději na rovnovážný systém, který bude smysluplně, racionálně, bez ideologických brýlí a v zájmu všech obyvatel země reformovat ekonomiku: osvědčené zachovat a zkostnatělé či nefunkční oživit a transformovat.
Následující otázka je sice ahistorická, nicméně z hlediska politické reflexe zcela legitimní: cinkaly by masy občanů na náměstích Československa klíči, kdyby tušily, v jakém stavu se bude země nacházet o třicet let později? Federace rozdělená, viděno geostrategicky, na dva provinční, nárazníkové satelity Washingtonu na východní hranici skomírajícího "pax americana", ekonomicky i politicky zcela v područí bruselského euro-politbyra. Občan není politický suverén, náš stát prakticky přestává být suverénním subjektem mezinárodní politiky a diplomacie. Ústava republiky se mění v cár papíru, který centrálu Evropské unie a její pražské místodržící nezajímá – o to víc by ale měla zajímat nás občany.
Aktuální protest není akce klasické občanské společnosti nebo jednoho odvětví národního hospodářství. V této chvíli se propojil vzdor občanského a národního společenství v jednu sílu. Nejde jen parciálně o obranu ekonomické existence nebo dokonce privilegií jedné skupiny, jde o obranu důstojnosti národa a samotné existence České republiky coby suverénního, demokratického a právního státu, o záchranu jeho ekonomické substance, jejíž nedílnou součástí je národní zemědělství a potravinová soběstačnost země.
Stojíme na hranici zásadního občanského postoje k budoucnosti českého státu: buď budou o osudu naší republiky rozhodovat její občané, nebo centralistická, nikým nevolená totalita tzv. Evropské komise, zodpovědná pouze zájmům globálně operujících nadnárodních korporací. Pseudo-zelená ideologie, nekontrolovaná migrace a militaristická, konfrontační zahraniční politika EU nejen že pracuje proti zájmům jednotlivých národů – ve svém důsledku je jednoznačně antievropská.
Závěrem bychom chtěli zdůraznit tyto body:
- Ústavní povinností vlády a prezidenta je hájit zájmy České republiky, nikoliv vnucovat národu politickou, ekonomickou a kulturní agendu cizí moci.
- Ústavní činitelé a orgány jsou svým konáním zodpovědění výhradně občanům České republiky, nikoliv zájmovým nátlakovým skupinám a jejich politickému lobby, ať již domácímu nebo zahraničnímu.
- ČMF a ANS vyjadřuje co nejhlubší solidaritu se všemi silami rozumu, které se v dalších evropských zemích odhodlaně postavily na odpor diktátorským tendencím tzv. Evropské unie. Jejich nárůst znamená nebezpečí pro vnitřní i vnější mír Evropy.
- Každá špatnost v sobě zároveň nese semínko dobra a naděje. Stojíme nyní jakoby v půlnočním čase, nicméně připomínáme následující pořekadlo: "Největší tma panuje před svítáním." Aktuální situace zároveň skýtá šanci národně a občansky vyzrát, stát se součástí autentického evropského demokratického hnutí zdola, bez ohledu na to, zda oportunní nebo koupení "vůdcové" odborů a zájmových organizací / komor hájí zájmy členů příslušných organizací nebo je spravují ve smyslu bruselské agendy.
Panující systém se opět bojí pravdy, a proto se snaží vyvolat ve společnosti pocit nejistoty. Atmosféru politické inkvizice, ve které občan opět sám kontroluje to, co nahlas říká, opět zachvátila nejen českou společnost: autocenzura je efektivní prostředek autoritativního systému k udržení moci.
My naopak prohlašujeme: strach je špatný rádce! Připomínáme slovem jednoduché, významem hluboké heslo prvního presidenta Republiky československé T. G. Masaryka: "Nebát se a nekrást!"
Petr Schnur, České mírové fórum
Vladimíra Vítová, Aliance národních sil
Ivan Cícha, Národní demokracie
_______________________________________________________________________________________________
"Ruce pryč od Srbska!"
Vladimíra Vítová, 4.1.2024
Stanovisko ČMF k teroristickému útoku na Belgorog
08.01.2024
České mírové fórum vyjadřuje zásadní nesouhlas s tím, že vláda ČR arogantně ignorovala jednání Rady bezpečnosti OSN, která se zabývala útokem Ukrajiny na civilní obyvatelstvo ruského města Belgorod, při kterém byly použity české raketomety RM – 70 Vampire. Omlouváme se všem civilistům, kterým naše zbraně ublížily bez ohledu na národnost.
OSN odsoudila raketový útok ukrajinských ozbrojených sil na Belgorod. Kancelář generálního tajemníka OSN sdělila, že raketové útoky ukrajinských ozbrojených sil jsou nepřijatelné a musí být odsouzeny. Dále OSN uvedla, že útoky proti civilistům a infrastruktuře jsou v rozporu s mezinárodním humanitárním právem.
Ruská strana požadovala přítomnost zástupce ČR na jednání Rady bezpečnosti, aby vysvětlil, proč česká vláda dodává munici, která zabíjí civilisty (30. prosince 2023 bylo v Belgorodě zabito 14 lidí, včetně tří dětí a při explozích bylo vážně zraněno 108 obyvatel, včetně pěti dětí.)
Naše vláda arogantně odmítla příležitost obhájit svůj postoj před celým světem na půdě Rady bezpečnosti OSN. Pokud totiž kterýkoli stát dodává jedné ze stran konfliktu zbraně a munici, stává se přímým účastníkem konfliktu. Například Velká Británie i USA mají ve smlouvách, že jejich zbraně nesmí být použity na jiném území než ukrajinském a že nesmí být použity na civilní cíle! Jaké smlouvy ale podepsala naše vláda?
Česká vláda v čele s moravským premiérem Petrem Fialou, který obdržel ukrajinský řád Jaroslava Moudrého, s ministryní obrany Janou Černochovou, která obdržela ukrajinský řád kněžny Olgy, s ministrem průmyslu a obchodu Jozefem Síkelou, který obdržel ukrajinský řád za zásluhy za podporu Ukrajiny, s ministrem zahraničních věcí Janem Lipavským, který obdržel ukrajinský řád za zásluhy za podporu Ukrajiny a náčelníkem GŠ Armády ČR Karlem Řehkou, který obdržel ukrajinský řád za zásluhy za podporu Ukrajiny, svým jednáním ohrožuje Českou republiku a její obyvatele!
Vláda České republiky nesmí jakýkoliv vojenský konflikt eskalovat vojenskými dodávkami, ale naopak se musí zasadit o jednání o ukončení konfliktu.
Praha 2. ledna 2024
PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D.
předsedkyně, České mírové fórum
_______________________________________________________________________________________________